Dnes je 21. 09. 2024
svátek má Matouš

35/2008

Archiv

V úterý jsem vyrazil na zahajovací koncert. Bazilika byla narvaná a mně dali pořadatelé lístky vedle Petra Skokana a Hany Moudré. Kolegové si pak dělali ve škole srandu, že takhle si tu nezávislost novinářů nepředstavují. Asi bych měl více štěkat, abych nakonec nebyl v podezření, že se i-noviny staly radničním plátkem. Ale pojďme raději ke koncertu.
Návštěvníci se sice přou, jestli byl lepší Šostakovič nebo Musorgskij, ale většinou se shodují, že šlo o jeden z největších českolipských kulturních zážitků roku, ne-li vůbec nejlepší. Pokud mám mluvit za sebe, tak mě nejprve strhl výkon violoncellisty Jiřího Bárty. Vůbec se nedivím, že z něj manželka vloni přišla tak odvázaná. Neposoudím, jak dobře hrál, ale jeho nadšení pro interpretaci mě uvádělo v úžas. Byl jako v transu, až si člověk říkal, jestli nepozřel nějaké halucinogenní houby. O to více překvapilo, že hned po dohrání se tvářil úplně normálně.




Kartinky Modesta Petroviče Musorgského mě zpočátku trochu nudily. Vždy, když jsem se chytil, tak byl najednou konec. Hraní mi přišlo příliš rozkouskované. Pak jsem se ale zvykl, aby mě nakonec umrtvily zvony a žestě v obrázku nazvaném Velká brána kyjevská. Z koncertu jsem pak odcházel totálně vyšťavený. A podobný dojem jsem měl z ostatních.




O den později jsem s mladším synem jel do Nového Boru na Hurvínka. „Živého“ jsem ho viděl naposledy před 29 lety. A musím kajícně přiznat, že tenkrát mě nadchl více. V Boru jsem ho přetrpěl, představení bylo určeno opravdu pro ty nejmenší. A ti byli nadšení. Divadlo bylo cítit dětským potem, který znám ještě z dob, kdy kluci byli školkoví. Stačilo, že Žeryk skočil Hurvajsovi do postele, a hlediště burácelo smíchem. Příběh samotný byl poměrně jednoduchý a trochu zaostával za těmi, které jsem znal ze svého dětství. Pěkným finále bylo, když všichni vodiči loutek a mluviči vystoupili na pódium. Děti nestíhaly sledovat, kdo vlastně mluví.




Sobotu jsem trávil v Zahrádkách. Nejprve jsem si dal ráno malou procházku Peklem, pak jsem doprovodil syna na běžecký závod nazvaný Běh lipovou alejí, abych nakonec večer zašel do kostela sv. Barbory na vystoupení Hany Blažíkové nazvané Rosa das Rosa.
Křehká žena si za svitu svíček přivlekla před asi stovku posluchačů malou harfu, zabrnkala a pak nechala úřadovat svůj soprán. Předvedla dvacet čtyři skladeb tzv. Cantigas de Santa Maria – středověké mariánské písně v galikánsko-portugalském nářečí. Stačilo se zasnít a rázem jsme byli ve třináctém století mezi zdmi hradu krále Alfonse desátého. Šlo o estetický zážitek, a také poznání, neboť s podobnou hudbou se posluchač v běžném životě nesetká. Vždyť někteří se hned po představení pídili po nahrávce, která přímo na místě vznikala.
Nedá mi to, abych na závěr nepřiznal, že Ruda Živec a Martin Prokeš mi svými festivaly hodně změnili můj posluchačský život. Snad by se ani neměli dozvědět, kolikrát jsem v Českém slavíkovi držel palce Kabátům či Arakainu. V současnosti rád poslouchám world music, zamiloval jsem si libanonskou zpěvačku Najwu Karam, v autě poslouchám Prague Ska Conspiracy a poslední staženou věcí je právě Musorgského Velká brána kyjevská. Kdyby se jim podařilo podobně rozšířit hudební obzory u všech Českolipanů, zřejmě bychom byli nejkulturnějším městem v Česku.


Na dnešní monotéma je i anketa pod reklamami.