5/2010

Verze pro tisk |

Mé víkendové cesty do Českého Brodu ustaly, babička tento týden zemřela. Před chvílí jsem se vrátil z Polabí a přiznám se, že se k psaní trochu přemáhám.

Přes pátrání, kdo v Lípě provozuje senior taxi, jsem se dostal na katalog poskytovatelů sociálních služeb.  Katalog je na stránkách Centra pro zdravotně postižené Libereckého kraje. Jeho posláním je umožnit osobám se zdravotním postižením a seniorům plnohodnotný život v prostředí, na které jsou zvyklí.
Na stránkách se například dozvíme, že uživatelům poskytuje přímo v jejich přirozeném prostředí odborné sociální poradenství, osobní asistenci a odlehčovací službu.
Moje babička byla od války, během níž byla většinou nasazena v Berlíně, u doktora jen jednou. Posledních několik let, kdy už nemohla číst a luštit oblíbené křížovky, jen ležela celý den u televize. Chvílemi spala, chvílemi koukala a komentovala dění. Kolem ní se povalovaly kočky. Těžko to se svou potřebou stále něco dělat mohu pochopit, ale zřejmě byla spokojená. Pak jí začalo vynechávat srdce a odvezla ji záchranka do nemocnice, po operaci kardiostimulátoru skončila v již několikrát zmíněné léčebně dlouhodobě nemocných. Se čtyřmi podobně postiženými pacientkami. Bez rádia, televize, s plínou a hadičkou v močové trubici. Daleko od svých příbuzných. Naposledy jsem tam byl s mladším synem (přestože s tím žena moc nesouhlasila) před čtrnácti dny. Popisoval jsem mu, co uvidí. Zvládl to více než dobře. Jen mi cestou zpět povídal: "Hele, tati, já bych chtěl umřít v šedesáti, abych nebyl takhle."
Pracovala od svých šestnácti let. Jako švadlena, montérka, prodavačka. Ještě dlouho po důchodu. Nikdy nebyla nemocná, až teprve několik měsíců před smrtí využila "vymožeností" našeho zdravotního a sociálního systému. Tak jsme včera znovu byli v tom domě s omítkou z padesátých let, zaplatili skoro dva tisíce za regulační poplatky, táta dal ze zvyku sestrám bonboniéru.
Zde najdete zmíněný katalog, o kterém jsem se zmínil na úvod. Naleznete v něm organizace působící v České Lípě, které se zabývají onkologickými pacienty, mentálně i fyzicky postiženými, revmatiky, dobrovolnictvím, hipoterapii, integrací znevýhodněných osob, nezaměstnanými či drogově závislými. Pokusím se na našich stránkách, v rubrice téma některé z těchto organizací více přiblížit.
Omlouvám se těm, kdo čekali, jak se navezu do našich zastupitelů za to, že si nebyli ochotní škrtnout něco malinko ze svých příjmů, nebo do těch chytráků, co každý den sypou kila soli na chodníky, či snad do někoho, kdo nemá dost pokory k mrtvým v Novém Boru (ať už zemřeli před pětašedesáti lety nebo tento týden). Zase někdy příště. Teď vzpomínám, jak jsem musel zdrhat z domu, aby mě babička nechtěla učesat (plivala si před tím na hřeben). Jak bušila na topení, když mi učaroval heavy metal, anebo jak mi vařila bílý kafe ve vínové konvičce. Díky, babi! Za všechno! 

Nahoru