Veronika Süssnerová: Olympiáda je v silách Amálky i Aničky

Verze pro tisk |

Atletický víceboj byl ještě v nedávných letech v České republice bez nadsázky národní sport a to díky mužům (Změlík, Dvořák, Šebrle).

Naopak české ženy mnoho úspěchů v této královské atletické disciplíně nedosahovaly a nedosahují. To se ale třeba může za několik let změnit a klidně i díky českolipským atletkám Amálii Lorenzové a Aničce Černínové. Tyto 14leté závodnice si z nedávného MR ve vícebojích přivezly třetí a čtvrté místo. Velkou zásluhu na tom má i jejich trenérka Veronika Süssnerová, která se jim věnuje už šest let.

 

Je to pro vás překvapení, že jste do České Lípy z plzeňského šampionátu přivezly krásné třetí a čtvrté místo?

Veronika Süssnerová:„Je to fantastické.  Papírově jsme tam jeli ze čtvrtého a sedmého místa a náš cíl bylo, si toto umístění minimálně obhájit a vylepšit osobní rekord z minulého závodu. Obojí holky splnily nad očekávání. Já osobně o medaili raději nepřemýšlela. Pověrčivost.

 

Anička Černínová: Jelikož to byly moje první víceboje na republice, tak jsem neměla žádná očekávání.

 

Amálie Lorenzová: Já jsem doufala, že to skončí dobře. I když je pravda, že když mám trochu větší závody, tak jsem docela ve stresu a většinou se mi nepovedou, tak jak bych si představovala, takže jsem to moc nečekala. (Amálie skončila třetí – pozn. autora)

 

S kterými disciplínami ze sedmiboje jste spokojené a které se vám úplně nepovedly podle představ?

Anička: Tak nejvíce jsem nadšená z osmistovky, protože tam jsem udělala největší posun, i když jsem na to nejméně trénovala. A nejvíce zklamaná jsem byla asi z překážek, jelikož tam jsem se chtěla dostat pod patnáct vteřin, což se mi bohužel nepovedlo, ale bylo to hlavně kvůli větru.

 

Amálie: Mně se nejlépe běžely překážky, které se mi i celkem povedly a oštěp, ale z toho jsem úplně nebyla nadšená. A nejméně se mi povedla dálka, ta mě mrzela a ještě ve výšce jsem doufala v lepší výkon.

 

A do budoucna se chcete věnovat výhradně víceboji nebo se specializovat na některou jednotlivou disciplínu?

Anička: Já určitě víceboji.

 

Amálie: Já také asi víceboj, protože je pro mě lepší jet na závody a nemuset se spoléhat jen na jednu disciplínu.

 

A jak to vidíte vy, trenérko?

Veronika: Ony jsou ještě ve věku, kdy já osobně a i většina trenérů své závodníky nespecializuje vůbec a vede je k všestrannosti. Samozřejmě jako trenérka vidím nějaké směry, kam by se to mohlo udávat a když to beru i z pohledu závodu mládežnických mistrovství světa, tak tam je víceboj více hratelnější, co se týká splnění limitů. Případně by se mohly věnovat delším sprinterským tratím, což znamená hladká čtrvrtka či čtvrtka překážek. Já budu ráda, i když holky teď už u mne trénovat nebudou, aby se víceboji věnovaly co nejdéle. Například Bára Špotáková přesedlala z víceboje na oštěp až v 21letech. Záměrem bylo, aby se holky postupně šplhaly nahoru. Nechtěla jsem, aby už v žákovských kategoriích dělaly obrovské výkony. V dnešní době vidíme spoustu talentů, kterým se v jistém věku výkonnost zastaví. A to přesně jsem nechtěla dopustit. Proto jsem nastavila takový trénink, aby měla děvčata ještě velký prostor k progresu.

 

A kdo nyní bude slečny trénovat?

Veronika: Jdou na sportovní gymnázium do Jablonce. Jdou po mých stopách (úsměv).

 

A budete mít možnost i nadále s ními nějakým způsobem spolupracovat, zasahovat do jejich tréninků?

Veronika: „Nikdy to moc nefunguje, když do toho kecá více trenérů. Každý má jiný pohled na techniku, říká to jinými slovy.  Dělá to pak v hlavě závodníků většinou jen neplechu. Ale určitě tam především zpočátku  nějaká spolupráce bude, protože holky čeká ještě MČR v jednotlivých disciplínách. Sice už budou v té době tři týdny ve škole, ale za tak krátkou dobu je nesmysl, aby jim nový trenér zasahoval do techniky. Pak už na to jen z povzdálí budu dohlížet. Zkrátka holky budou nadále závodit za Českou Lípu a tak se určitě pokusím do toho trochu kecat (smích).

 

A jak jejich odchod prožíváte?

Veronika: Z prvu chci říct, že holky neberu jen jako svoje svěřenkyně. Máme mezi sebou krásné pouto a určitě o něj nepřijdeme ani po jejich odchodu. Samozřejmě, když se rozhodlo, že holky půjdou na gymnázium, nebudu lhát, bylo mi to líto. Ale brzy jsem se s tím srovnala a holkám přeji jen to nejlepší. Pro mě je nejdůležitější, aby je to nadále bavilo a hlavně, aby byly zdravé. To je klíč k úspěchu.

 

Jak na vás zpočátku působily?

Veronika: Když přišly poprvé na trénink, tak říkám jejich rodičům, počkat, počkat, ale my nebereme každého. Musím si je nejdříve vyzkoušet a pak vám po tréninku řeknu (smích). Ale hned po prvním tréninku jsem byla nadšena, viděla jsem v nich nepřehlédnutelný talent. Doufám, že náš oddíl bude mít štěstí a přijde někdo další takový.

 

Pokud vám vydrží zdraví a chuť do atletiky, tak čeho byste chtěly dosáhnout?

Anička: Žádný cíl či sen úplně nemám, ale kdybych se dostala na olympiádu, tak by to bylo samozřejmě skvělé. (úsměv)

 

Amálie: Já také žádný cíl nemám, teď se budu chtít zaměřit na tu republiku a za rok to samé. A další rok. (úsměv)

 

Jaké vidíte možnosti Anny a Amálie?

Veronika: Já myslím, že jejich možnosti jsou obrovské. Jak jsem již říkala, snažila jsem se je nepřetrénovat, i když to možná tak nevnímají (smích). Anička tady zmínila olympiádu, a já jsem přesvědčená, že když bude chuť a hlavně zdraví, tak je to v jejich silách, v obou. Bude potřeba podpora rodičů, což je už teď, protože teď budou obě ve věku, kdy se to bude lámat. Když si vzpomenu na sebe v jejich věku, táta se mnou bojoval (úsměv), bude to náročné období.

 

Co vás čeká v nejbližších týdnech?

Veronika: Zítra máme II. ligu mužů a žen, což vnímáme především v rámci tréninku. Holky tam jdou hlavně sprinterské disciplíny. (Obě mladé závodnice získaly pro AC Česká Lípa slušný počet bodů - 100m - 5. Čenínová, 6. Lorenzová, 200m - 2. Lorenzová, 400m - 3. Černínová – pozn. autora). Za tři týdny je pak čeká MČR v individuálních disciplínách. Ještě uvidíme, na co se holky zaměří. Ale asi na krátké překážky a Amálka výška, Anička dlouhé překážky, tzn. 200m. 

 

O vícebojařích se říká, že jsou taková jedna velká rodina, aspoň u těch dospělých. Jak je to u mládeže? Jak to např. bylo u toho vašeho úspěšného závodu?

Anička: Chtěli jsme do toho závodu jít, abychom si to společně užili a nestresovali se tím, že jedna bude před druhou a to se nám povedlo. A teď na ten závod hezky vzpomínám i proto, jak jsme se podporovali.

 

Amálie: Když začínají víceboje, tak každý je v tom stresu a snaží se, aby začal co nejlépe. Ale pak když už probíhá pátá disciplína, tak už všichni vědí, jak jsou na tom a co mají zlepšit a už se nebojí a je to už více uvolněné a už si i více povídáme. Nejvíce pak samozřejmě po závodě.

 

A ještě se vás zeptám, máte nějaké vzory?

Anička: Nemám žádný vzor.

 

Čekal jsem, že řeknete tady trenérku?

Veronika: (smích) Jsou to sprinterky.

 

Amálie: Já také nemám, jenom se tak vždy shlížela k Verče.

 

Tak jsem jim naštěstí napověděl.

Veronika: (smích) Jste jim poradil.

 

Nahoru