Název letošní Expedice studentů a učitelů Gymnázia Česká Lípa byl odvozen od jména vesničky na estonském ostrově Saaremaa. V jejím okolí se nachází několik kráterů, které vznikly při dopadu meteoritů.
Při plánování Expedice jsme zohlednili přání studentů, abychom po několika předchozích ročnících, během nichž jsme nachodili desítky kilometrů po Rumunsku, Ukrajině či Slovensku, zase jednou více jezdili a poznali více států. První návrh nabízel kombinaci pobaltských hlavních měst a několik národních parků. Když se objevily poměrně levné jízdenky na trajekt do Helsinek, přidali jsme ještě hlavní město Finska.
Vyrazili jsme 30. června večer a po polední prvního červencového dne jsme vysedali na krátkou procházku po třetím největším litevském městě – Kaunasu. Šlo to první seznámení se zdejším počasím. Za dvě hodiny jsme si užili deště, větru i sluníčka. Parkovali jsme u soutoku řek Neris a Němen a většina zamířila na nedaleký hrad a poté do centra, kde v katedrále Petra a Pavla zrovna probíhala mše. Došlo i na první jazykový test. Ne, buroké opravdu nejsou litevsky borůvky. O půllitr šťávy z červené řepy se následně podělilo několik účastníků. Nápoj byl ale určitě zdravý…
Kryžių kalnas, Hora křížů. Místo, které ještě před desítkami let bylo magické, odzbrojující. Z polí vystupovala vyvýšenina, na níž vyrůstal les dřevěných křížů, který byl občas komunistickou mocí za pomoci buldozérů vykácen. Ještě při mé první návštěvě si svou magičnost uchovával. Tentokrát nás ale čekalo závorou uzavírané parkoviště, informační centrum s předraženými záchody, betonový chodník, desítka krámků s křížky … a taky čepicemi, klíčenkami. A všude samozřejmě Japonci se selfie tyčemi. Křížová hora se při závěrečném hodnocení nedostala ani do tradičního top ten.
Večer jsme dorazili do nám již známého hotelu na okraji lotyšské Rigy.
2. 7. – pondělí
Předpověď slibovala celodenní vydatný déšť a ranní situace předpověď potvrzovala. Odložili jsme odjezd o půl hodiny a pak se vydali do národního parku Kemeri. Nejprve jsme projeli bývalé lázeňské městečko Kemeri, které po rozpadu SSSR připomíná spíše město duchů, a v informačním centru nafasovali mapy. Přestalo pršet! Prvním cílem se stalo rašeliniště Lielais Ķemeru tīrelis. Už jsem viděl rašeliniště v Krušných horách, na Šumavě, u Mácháče, ale je to jako porovnávat Himaláje s Ralskou pahorkatinou. Vše vystihuje následující situace. Vyhlásil jsem soutěž o nalezení masožravé rostliny a začalo se ozývat: „“Tady je jedna … tady jich je deset … tady sto … tady tisíce … tady nic jiného neroste.“
Taky jsem poprvé zblízka viděl sluky. Všude upravené chodníky, z vyhlídkových plošin vypadají fotky jako exponované z rogala.
Další zastávkou bylo jezero Kaņieris. Tentokrát chodník vedl rákosinami, ze kterých jsme tu a tam vyplašili různé druhy volavek. Na ostrově opět vyhlídková plošina.
Během cesty do Jūrmaly jsme udělali malou zastávku na prázdné pláži. Doveď vnitrozemce na břeh moře a máš o úspěšné hodnocení výletu postaráno. Vzduch dvanáct stupňů, voda čtrnáct a stejně se našli jedinci, kteří se vrhli do vln. Minimálně po kolena.
Jūrmala je místní riviéra. Lázeňské domky, desítky krámků a stánků, nekonečné písečné pláže. Já jsem ale především sháněl čepici. Kromě pláže jsme s kolegy zašli do nádherného parku, uprostřed něhož je vysoká rozhledna.
3. 7. – úterý
Za překvapivě pěkného počasí jsme nejprve jeli do města Sigulda, centra dalšího národního parku Gauja. Vypustili jsme studenty u hradu a my učitelé šli zjišťovat informace do informačního centra a k lanovce přes údolí. Nakonec jsme se rozhodli šetřit a vydali se na patnáctikilometrovou túrku podél řeky, během níž jsme kromě řeky a jejích útesů narazili na hrad Krimulda nebo největší pobaltskou jeskyni. Mimochodem, většina jeskyní v okolí Sloupu by byla větší než ta Gutmanova.
Původně jsme chtěli ještě pokračovat k hradu Turaida, ale po zvážení jsme si zavolali autobus a přesunuli se za městečko Ligatne, kde je zoopark, do něhož se v létě přesouvají některá zvířata z rižské ZOO. Podle amerického průvodce zde mají velcí savci takřka stejné podmínky jako ve volné přírodě. Skutečnost je taková, že rysa červeného nemáte šanci ve velkém výběhu prakticky vidět a medvědy vidíte, ale jsou za trojitým plotem.
V podvečer jsme udělali zastávku v nejvíce lotyšském ze všech lotyšských měst, v Cēsis. Po krátké procházce jsme se rozptýlili do zdejších restaurací na večeři. Většina studentů šla na jistotu do pizz či kuřecího, já vyzkoušel studenou baltskou polévku plnou kopru, vajíček a mořských plodů.
