Barboře, studentce druhého ročníku českolipského gymnázia, se naskytla jedinečná možnost samostatně vystavovat ve cvikovském Kulturním centru Sever. Na výstavě s názvem Rychlost světla představila své studie, obrazy i fotografie.
Nedávno ses vrátila z podzimních dílen projektu Lanterna Futuri. Konkrétně ses účastnila dílny nazvané akční umění. Jak se ti v polském Niedamirowe líbilo?
Moc! Ti lidé tam byli hrozně milí a program byl nabitý a pestrý. V dílně nás měly na povel dvě Němky, Katrina s Mellisou, a práce s nimi byla velice zajímavá, poněvadž šílenější lidi jsem v životě neviděla. Dokázaly člověka tak nadchnout, tak inspirovat, až jsem pochybovala o tom, jestli se to tam skutečně děje. Jak říkám, bylo to tam kouzelné. Mohli jste tam dělat naprosto cokoliv a být kdokoliv.
Byl to pro tebe přínosný týden?
Řekla bych, že svým způsobem určitě. Jelikož jsem zvyklá malovat na velký formát nebo fotit, tak to nebylo nic nového. Ale i tak se tam našlo dost věcí, které jsem dělala poprvé a které mě inspirovaly k další mojí tvorbě. Když nás první den organizátoři seznamovali s programem, bála jsem se, že toho uděláme málo, že mě to nebude bavit, když jsem zvyklá být tak akční, ale nebylo tomu tak. Na konci týdne jsem padala vyčerpáním a moje hlava byla přeplněná poznatky. Ale nebylo to tak snadné, něco tvořit podle našich představ, protože jsme vždycky pracovali v česko-polsko-německých skupinách, a i když jsme měli sebelepší nápad, museli jsme ho podat tak, aby tomu všichni rozuměli. A to nebylo tak snadné, když někteří neuměli anglicky, ale naštěstí nám pomáhali překladatelé.
Máš za sebou první samostatnou výstavu ve cvikovském Kulturním centru Sever. Jak se to sešlo, že už v šestnácti letech sama vystavuješ?
Celé to vzniklo tak, že mi na moji facebookovou stránku napsal jeden známý, jestli bych nechtěla ve Cvikově vystavovat. Jelikož chodím na výtvarku poměrně dlouho, neměla jsem problém s tím, že bych měla málo obrazů či fotek. Hlavně jsem chtěla ukázat to, že nejsem žádný profesionální malíř a že nic není hotové nebo uzavřené, takže jsem vystavovala hodně studií nebo spontánních obrazů... Lidé si také mohli prohlédnout moje skicáky. Vůbec jsem nečekala, že budou mít takový úspěch. A původně mi ani nedocházelo, že je mi vlastně docela málo let na to mít svoji výstavu. Až když jsme se jeli podívat na prostor, kde budu vystavovat, jsem si začala uvědomovat, že je to vlastně „velká věc". Nejvtipnější bylo, že jsem si vše měla připravit o prázdninách, jenže jsem byla celou tu dobu pryč, takže jsme všechno dělali až v září, měsíc před výstavou. A moje výsledky ve škole pak kvůli tomu nevypadaly moc hezky...
Jaké jsou ohlasy?
Přišlo tak o polovinu víc lidí, než jsem čekala, takže jsem na vernisáži výstavy byla dost nervózní, protože jsem počítala s tím, že tam budou jen lidi, které znám. Ale nakonec všechno dobře dopadlo a všichni chválili, nejvíc mě potěšilo, že se jim líbila atmosféra toho všeho, takže to nejdůležitější splněno. Dokonce za mnou chodili lidi a ptali se, proč jsem vůbec na gymplu, že bych se měla věnovat tomuhle. Pár lidí mě prosilo, jestli bych je taky nenamalovala, nevyfotila nebo jim nevěnovala nějaký obraz.
Jak dlouho se výtvarnému umění věnuješ?
Na výtvarku jsem začala chodit až ve druhé třídě, tedy deset let. A vlastně se to stalo úplně náhodou. Jako malá jsem chodila do družiny a čekala na maminku, měla jsems poustu času malovat a paní družinářce se to líbilo, a tak mě mamka později přihlásila na výtvarku ke kamarádovi, se kterým také malovala.
Až? Já ještě nezačal. Myslíš, že to chtělo začít dříve?
Noo, myslím, že ve finále vůbec nezáleží na tom, jak dlouho se něčemu věnujete, spíš je důležité, jestli pak máte úspěch nebo jestli se to, co děláte, lidem líbí. Ale rozhodně neplatí, že když chodíte na výtvarku, musíte umět malovat, tak to není.
Výstava byla velmi pestrá. Různé techniky, fotografie … Co je ti nejbližší? Hledáš se stále?
Já se zatím nijak neomezuju tím, čím chci nebo nechci tvořit, protože podle mě se má vyzkoušet úplně všechno. A taky se mi zdá zběsilé se v mém věku zajímat jen o jednu věc, protože se pak zastavíte na jednom místě a nepohnete se dál. Toho se ostatně dost snaží vyvarovat i náš učitel, protože chce, abychom neustále dělali další a nové krůčky a posouvali se, hledali se a tvořili a tvořili a nikdy nás to neopustilo.
Já mám hodně ráda barvy, o tom žádná, ale nevadí mi dělat i černobílé věci, třeba tuší nebo tužkou, ale všeobecně mám raději malířské techniky. Můj učitel říká, že já maluju, i když mám kreslit, ale to si myslím, že už je spíše o stylu. Také mě hrozně baví malovat jen tak prsty nebo tančit po obrazech, vylévat na ně vodu, trhat je a dělat tyhle naprosto spontánní věci, o kterých si myslím, že umění nebo tvoření vlastně je. Mám za sebou malování svým tělem, klackem atd., ale rozhodně nezůstanu jen u toho, poněvadž už mám naplánované malování například koštětem a dalšími věcmi.
Jaké máš další cíle? Neusneš na vavřínech?
Samozřejmě bych chěla se umění určitě dál věnovat. A na vysokou bych určitě chtěla jít tímhle směrem, tedy na nějakou uměleckou školu. Přemýšlela jsem o UMPRUM nebo FUD, ale přihlášky bych si chtěla zkusit dát i na FAMU nebo AVU.
A doufám tedy, že neusnu.
Vím, že tě vede Jirka Černý z českolipské ZUŠky. Nezrazoval tě od výstavy? Právě proto, abys nezpychla.
Pan Černý byl nadšený. Měl strach, jestli všechno zvládnu, jak co nainstaluju a jestli na to mám vůbec odhodlání, ale věřil mi, že to nějak zvládnu, už od začátku a říkal, že jsem docela odvážná, když do toho vůbec jdu. Samozřejmě se mi hodila pomoc mého fotografa, který má s vystavováním víc zkušeností než já. A bez pomoci mé rodiny bych byla také ztracená.
Fotografem je Filip Švácha? Hodně pomáhal?
Ano, přesně tak. Nejenže se mnou jel hned na první prohlídku prostor pro výstavu, aby mi pomohl s předběžným naplánováním, ale pak také pomáhal s věšením, lepením a hlavně mě psychicky podporoval.
Stíháš nějaké další koníčky?
Do ZUŠ chodím ještě na zpěv, ale jelikož teď dělám mnohem víc věcí týkajících se umění, nic moc ostatního pořádně nezvládám. Plus škola samozřejmě.
Moc se mi líbí tvé fotografie nalíčených lidí. Jak tě tohle napadlo a kdo už se stal tvou obětí?
Děkuju. Mně se to vlastně líbilo hrozně dlouho, protože mě zaujalo to spojení lidí s malováním, a prostě mě celkově baví malovat po lidech. A začala jsem s tím, až když jsem poznala Lůcu Stratilovou, která se tomu taky dost věnuje.
Nejradši maluju na sebe, protože na sebe můžu sahat, jak chci, a dokážu víc experimentovat. Ale většinou maluju na lidi, kteří mě buď poprosí, nebo oslovím přímo já je. Samozřejmě jsem začala u své rodiny, tvořila jsem takhle na přátelích, na kamarádech a teď je to tak, že maluju na brigádách na děti nebo nějaké neznámé lidi přímo na zakázku. Takže těch lidí bylo už hodně.
Tak třeba kdo?
Jako první jsem malovala svoji mamku, později i bratra a možná časem povolí i taťka, uvidíme. Pak lidi, se kterými jsem byla domluvená déle dopředu - Péťa Pazourková, Majda Vydrová nebo Filip Švácha.
Myslíš, že bys mohla v rámci tohoto rozhovoru vylepšit i mě?
Myslím, že by to mohlo být zajímavé, takže určitě.
Tak kdy?
Kdy se vám to hodí?
Máme za sebou malování. Jak se vůbec technika jmenuje?
Tato technika se jmenuje face painting.
Kde bereš inspiraci? Personifikuješ malování? Šiješ ho na míru?
Inspiraci beru především v hlavě. Občas si hledám nějaké motivy na internetu nebo mě zaujme něco v okolí, ale to jen výjimečně.
A ano, všechny moje výtvory vznikly pro daného člověka, v dané situaci a v dané době.
A jak tě to bavilo se mnou?
Bylo to nejdříve dost stresující, protože jsem poprvé dělala s lepším fotografickým vybavením. Když už jste seděl přede mnou a čekal, co na vás namaluju, tak jsem chvíli ani nevěřila tomu, jestli by moje ruce uměly vůbec něco namalovat. Ale jakmile jsem začala, už jsem byla ve svém živlu. A samozřejmě poté samotné focení, kde asistovala celá rodina a obstarávala rekvizity, to bylo víc než super…
Na závěr ještě přidávám své dojmy. Jsem ten typ člověka, co jednou rukou jí, druhou listuje v časopise, k tomu má puštěnou televizi. Spaní mi připadá jako ztráta času. A najednou jsem musel dvě hodiny sedět a nechat se natírat několika vrstvami látek. Občas mi někdo podal gin s tonikem a já ho brčkem usrkával. Byly to chvíle, které nepoznávám příliš často. Něco blízkého koncertu vážné hudby (ta hrála na pozadí) nebo spíše meditaci.
