Petra Horváthová: Být královnou je boží

Verze pro tisk |

Herečka, režisérka a hudebnice Petra Horváthová se narodila v České Lípě a po gymnáziu vystudovala herectví na pražské DAMU. Před čtyřmi lety spoluzaložila v Praze soubor SpoluHra, ve kterém působí jako herečka, autorka hudby, nově i jako režisérka. „Je to moje dítě,” říká Petra s hrdostí a s úsměvem o divadle, které se zaměřuje převážně na náročné dramatické texty určené pro širokou veřejnost. V souboru hostují herci jako Zuzana Bydžovská, Roman Zach, Vilma Cibulková nebo Lucie Vondráčková. Petru, sympatickou a energickou ženu, budete moci vidět na prknech novoborského divadla v tragikomedii o koktavém britském králi a jeho logopedovi Králova řeč Divadla Pod Palmovkou v roli budoucí královny matky.

Jak bylo náročné popasovat se s rolí Alžběty?
Už je to nějaký čas, co byla premiéra. Byla to před osmi lety má první práce s Petrem Kracíkem, který mne tehdy vzal do angažmá. A moc mne bavila. Viděl mne a vnímal jako herečku, tehdy ještě ne tolik zkušenou, a dal mi prostor si postavu najít po svém. Řekl mi, co mu do té role přináším, a já to cítila podobně. Po těch letech jsem do role ještě víc dospěla. Je to skvělá postava a skvělá role. Být královnou je boží, a ještě lepší je být královnou matkou, když už jsem nestihla ty princezny. (smích)

Co tě na roli či samotné hře i po těch letech baví?
Celkově si hraní v té hře užívám stále víc. Moc ráda hraju s Martinem Stránským. V té roli jsem vyrostla, je to hlubší a dospělejší a každé další zkoušení prohloubí i tuhle práci. Baví mě hra samotná, síla příběhu, síla člověka, doba, postavy, jejich reálné předobrazy, skutečnost prožitku.

Z jakého popudu vzniklo před čtyřmi lety tvé Divadlo SpoluHra? Nabídky na hraní jsi přeci měla.
Na začátku byla má dlouhodobá touha uvést hru V hodině rysa a touha přinášet na jeviště témata, která mi chyběla. Druhým i sobě, když na to přijde (hra je o schopnosti uznat svůj omyl, smířit se s vlastní nedokonalostí pomocí nadhledu a také o odpuštění, pozn. red.). Po zkoušení hry Cock v Divadle v Řeznické mi přišlo vhodné oslovit režiséra Radima Špačka ke spolupráci. Radim přivedl Zuzanu Bydžovskou. Pro uvedení mne napadla La Fabrika, a pak už se to celé rozjelo.

Jak se vám od té doby daří prosadit na pražské scéně? Co považuješ za dosavadní úspěchy SpoluHry?
Je to náročné. Ale věřím, že ohlasy diváků, a to, že se někteří vrací, znamená, že to nejspíš jde. Třeba jedna žena viděla naše Prolomit vlny už třikrát. I když jsme samozřejmě odkázáni i na zájezdovou činnost. Úspěchem jsou pro mne tři naše poslední inscenace Prolomit vlny, Úplné zatmění a v Divadle Na Fidlovačce uvedená světová premiéra divadelní adaptace filmu Dánská dívka, což je dle filmového kritika Kamila Fily vůbec poprvé, co se něco takového v Čechách podařilo.

Divadlo Pod Palmovkou – David Seidler: Králova řeč, 4. 2., 19:00, Městské divadlo Nový Bor
 

Nahoru