Včera jsem psal o tom, jak místní nelibě nesou různé reporty z jejich života. Domácí se při snídani (koblihy, pšeničný chléb, máslo, džem) rozčiloval: „Jedna novinářka o nás napsala, že jsme jen práce, kostel, práce. Přitom je to hloupost, v neděli na pole nechodíme. V neděli se nedělá.“
Třetím dnem letošní Expedice byla neděle a my jsme se takřka všichni, s výjimkou nejnotoričtějších spáčů, setkali před jedním ze dvou kostelů.
Obyvatelé Svaté Heleny jsou rozděleni na katolíky a baptisty v poměru zhruba 2:1. Původně byla obec protestantská, ale po zániku nejstarší české vsi, Svaté Elizabety, kvůli nedostatku vody se její obyvatelé usadili ve Svaté Heleně a postavili si svůj kostel.
Navenek nejsou spory mezi katolíky a baptisty vidět, ale během táčkování občas nějaká ta ironická připomínka padne. Každopádně baptisté jsou daleko uzavřenější a ve víře přísnější. Nekouří, nepijí alkohol. Na rozdíl od katolíků mají stále svůj hudební soubor, jemuž dominují mandolíny.
Většina expedičníků navštívila mši katolickou, při níž kostel praskal ve švech. Už na první pohled bylo patrné, kdo je domácí a kdo přivandroval z Čech. Místní ve svých slavnostních oděvech, my sice také v tom nejlepším, ale přece jen poněkud méně výstavním mundůru. Raději jsme se uklidili na balkon.
Mše začala strhujícím zpěvem. Poté pokračovala více než hodinovým kázáním, v němž nás nejvíce zaujala pasáž z nějakého akčního filmu, kterou kazatel využil k připodobnění vůle boží, jež nás vede životem. Každopádně bylo nutné bedlivě pozorovat helénské, abychom se zvedli, když jsme se měli zvednout, a sedli si, když bylo žádoucí sedět.
Určitě nevšední zážitek i pro bezvěrce. Samozřejmě bylo zábavné sledovat i místní mládež, která je ve víře přece jen trochu vlažnější než starší generace. Pár zbylých kluků, kteří se ještě nestihli vystěhovat do Čech, laškovalo s více než dvojnásobnou přesilou děvčat, někteří mezi modlitbami anebo i při nich zuřivě posílali esemesky.
Po nedělním obědě (vařená slepice s rajčatovou omáčkou) jsme vyrazili do polí nad Svatou Helenou. Celý Banát protíná červená turistická trasa, kterou zde vytyčili značkaři Klubu českých turistů. Po ní jsme mezi krasovými závrty zamířili ke Kulhavé skále a k jeskyni Vranovec. Pochod nejvíce ztěžovalo všudypřítomné bahno, po němž klouzaly boty. Louky plné šalvěje a meduňky, oblé kopce v okolí, osamělé stromy v dálce, úhledná políčka, to vše dýchalo jinakostí, a tak nikdo neremcal. Navíc se celou cestu přetřásalo, jak kdo bydlí, co už musel sníst, atp.
Po zdolání asi šesti kilometrů jsme v jedné z roklí objevili skalní bránu alias Kulhavou skálu. Větším zážitkem však byla jeskyně. Konečně všichni pochopili, proč mají v propozicích napsáno, aby si vzali čelovky. Po pěti studenti sestupovali do bahnem pokryté jeskyně. Jelikož zkoumání bylo skutečně důkladné, zdrželi jsme se na místě asi dvě hodiny. Mezitím začalo pršet, a tak jsme se do vsi vrátili zcela zmáčení a prokřehlí. Ani to však některým nezabránilo v návštěvě baptistického kostela, kde právě probíhala zkouška mandolínového souboru.
V pondělí čtvrtého července jsme nastoupili už v půl sedmé ráno do autobusu a podél Dunaje jsme zamířili do Baile Herculane, na první pohled nepříliš vzdálených lázní. Co však na mapě vypadá v Rumunsku jako za rohem, může být ve skutečnosti vzdáleno tři až čtyři hodiny daleko. A to se také stalo. Kvalita silnice neumožňovala často rychlejší jízdu než 30 km/h. V Kazaňské soutěsce navíc stále neskončila studená válka, a tak každých deset kilometrů stojí pohraniční hlídka a namátkově kontroluje vozidla. Druhý břeh Dunaje, kde například stojí krásná pevnost z dob Marie Terezie Golubac, se nesmí ani fotografovat.
Během jízdy jsme udělali malou zastávku u obrovité sochy dáckého krále Decebala, který dokázal úspěšně vzdorovat útokům římských legií. Reliéf vysoký čtyřicet a široký dvacet metrů navrhl mladý rumunský sochař Condarcea, žijící v Itálii, a jeho realizace se chopili horolezci.
Baile Herculane bylo naším prvním velkým zklamáním. Kdysi zřejmě výstavní lázně jsou z velké části v dezolátním stavu. V troskách starých lázeňských domů pobíhají toulaví psi a místní bezdomovci probírají odpadky v hromadách před nimi. Jen občas se zableskne na lepší časy. Po povodních jsou zničeny i betonové bazénky u řeky, které sloužily k léčebným koupelím. Navíc ten zápach ze sirných pramenů … Ale přece jen pár hotelů je již zrekonstruováno, najde se i pizzerie s mísou a vyměnitelným prkýnkem.
Návštěvu lázní jsme ukončili v koupališti za městem. Někteří pak dali přednost koupání v řece. V mém případě to byla téměř životní chyba. Při sestupování do toku jsem málem šlápl na zmiji. Leknutím mi uklouzla noha a já se zamotal do šlahounu ostružiny. Když jsem nohu vytáhl z vody, byly na ní dvě krvavé tečky. Trochu nevýchovně jsem si z toho dělal srandu, protože zmije byla od nohy přece jen dost daleko, ale později mi zatrnulo, když začala otékat (asi jsem se do ní i praštil).
No, přežil jsem. Ale zmije byly pro řadu expedičníků pěkným strašákem. V Banátu žijí čtyři druhy, z nichž tři považují místní za smrtelně jedovaté. Vůbec nejotrlejší je prý zmije růžkatá, která podle mého domácího klidně zaútočí i na sekačku. Sice jsme dostali řadu rad, jak se po uštknutí zachovat, ale nejjistější asi stále zůstává zavolání pomoci přes mobil a odborné použití séra. Nicméně tištěný průvodce hovořil o tom, že do čtyř hodin umírá bez pomoci 100 % uštknutých.
Cestou zpět jsme udělali plánovanou zastávku u hradu Tri gule zatopeného vodou, jejíž hladina se zvýšila po přehrazení Dunaje Železnými vraty. Zde mě potěšil sedící mandelík hajní, jeden z nejkrásnějších ptáků Evropy, který se vyskytuje i u nás, ale já ho doposud neviděl. Ostatní spíše zaujala želva, která si to před námi štrádovala po silnici a kvůli níž jsme zastavili neplánovaně.
Zítra se dozvíte, jaké to je na druhé straně Dunaje v Srbsku a co nás opravdu zklamalo. Šestnáct expedičníků rovněž zamířilo do Turecké díry, aby hledalo poklad.