Pátého července jsme se brzy ráno opět sešli u autobusu a zamířili k rumunsko-srbské hranici. Jelikož Rumuni musí mít od dob balkánské války do Srbska vízum (z jejich území startovaly americké bombardéry k náletům), panoval na přechodu pověstný balkánský klid. Náš příjezd na tom nic nezměnil. Hodinu a půl jsme čekali na odbavení od Rumunů. Kdo čekal u Srbů jakousi slovanskou solidaritu, byl zklamán – vyhnali nás z autobusu a s baterkami v ruce ho prohlédli.
Vesničky na srbské straně Dunaje působí daleko úhlednějším dojmem než v Rumunsku. I přes jistě ekonomicky vyčerpávající válku je zde na první pohled patrná vyšší životní úroveň. Také tady existují české vesničky, ale s nikým, kdo by vyloženě uměl česky, jsme se nesetkali, přestože jsme se nějaké kontakty pokusili navázat. Jelikož je zde rovina, původní české vesnice nebyly izolovány a Češi z velké části splynuli se Srby.
Naším hlavním cílem byla rezervace s názvem Deliblatská peščara. Průvodce i internetové stránky slibovaly evropskou Saharu, ale my byli velmi zklamaní. Zastavili jsme na třech místech, ale všude byly písečné duny porostlé travinami či dokonce akáty. Ti, co zažili během Expedic například písečné duny u Baltu, hovořili doslova o propadáku.
Pro mě a pro studenty zapálené pro biologii byla slabou náplastí aspoň místní fauna. Na několika místech jsme objevili kolonie vlh pestrých, což jsou ptáci ještě hezčí než včera zmíněný mandelík či ledňáček. Podařilo se nám chytit i rosničku zelenou a krásný exemplář ještěrky zelené. Po čtyřech hodinách jízdy autobusem to ale opravdu bylo málo.
Pobyt v Srbsku jsme zakončili koupáním v jezerech u vesničky s názvem Bela Crkev.
Cestou do Svaté Heleny se mi konečně podařilo aspoň přes okno autobusu vyfotit dudka chocholatého, čtvrtého do party srostloprstých k ledňáčkovi, vlze a mandelíkovi. Vídávali jsme ho takřka každý den, ale vždy, když jsme zastavili autobus a vyskákali si ho vyfotit, uletěl. Hon na něj se stal takřka slangovým výrazem pro jakékoliv nečekané zastavení autobusu.
Šestý červenec byl odpočinkovým dnem. Studentům jsme dali možnost pospat si a potáčkovat s domácími. Přes déšť se nás přesto sešlo šestnáct u hospody, našeho shromažďovacího místa, a vyrazilo k planině s názvem Garina, kde místní sbírají léčivé bylinky.
Vycházka měla přívlastek biologická, takže jsme neustále tzv. „luxovali“ – výraz nebiologů pro naše věčné fotografování různých větších i menších živočichů. Bodovaly zejména velké rousnice, žlutobřiché kuňky a brouci roháči.
Za věčného „luxování“ jsme nakonec dorazili až k Turecké díře. Asi sto metrů dlouhá jeskyně plná netopýrů, mlhy, chabé krasové výzdoby a možná i pokladu z dob válek s Turky nás zabavila takřka na dvě hodiny. Někteří expedičníci prolezli každý její kout. Poklad jsme nenašli, ale zážitek se u mnohých dostal do tradičního žebříčku top ten, se kterým vás seznámím v posledním díle reportů.
Menší skupina vyrazila zhruba o půl hodiny později na pohodovou vycházku podél potoka Alibeg k Dunaji. I oni se zabývali především prolézáním menších jeskyní.
Večer, který už byl bezdeštný, jsme měli táborák na Vildově skále vypínající se vysoko nad Dunajem. Za zvuků kytar a přítomnosti několika místních se opékaly brambory i klobásky. Nejhezčí však byl ten výhled do kraje a západ slunce nad Banátem.
V posledním dílu vám představím průběh asi nejhezčí části letošní Expedice (podle mnohých dokonce nejlepších dnů všech Expedic), kdy jsme se vydali na puťák do dvou dalších českých vesnic – Rovenska a Gerniku. Brodili jsme se řekou Nerou, jeli na náklaďáku i koňským povozem a nachodili hodně kilometrů po banátských hřebenech.