Plán byl takový, že nás autobus zaveze do osady s názvem Wolosate a my si pak dáme okruh, během něhož zdoláme kromě Halicze i nejvyšší horu polských Biesczad Tarnicu. Bohužel nás po ujetí necelého kilometru zastavila značka zákazu vjezdu a pokladna. Celou trasu jsme tak nakonec zvládli v opačném směru.
Dvě hodinky jsme stoupali rovnou na Tarnicu a pak pokračovali po úbočí Krzemience, na jehož vrcholu je přírodní rezervace. Pod sebou jsme pozorovali stádo asi dvaceti karpatských jelenů. Jen ti zubři, medvědi a vlci nikde. Po poledni jsme stanuli na vrcholu Halicze a hromadně se vyfotili.
Následoval několikahodinový sestup do údolí, během něhož jsme neodolali a aspoň jednou nohou si šlápli na území Ukrajiny, která se rozkládala všude kolem nás. Po návratu na základnu většina z expedičníků naskákala do říčky protékající nedaleko kempu.
V pátek byl opět alternativní program. Neúnavní pěškošlapové (v počtu čtyř) se vypravili na další z hraničních hor - Kremenec. Naprostá většina vzala zavděk odpočinkovým programem a vyrazila autobusem na sever do města Sanok, kde se nachází skanzen.
V muzeu kultury Lemků a Bojků jsme strávili necelé tři hodiny. Průvodci byli snaživí, a tak jsme se i přes jazykovou bariéru dozvěděli mnohé o historii národů obývajících tento kraj před velkými pogromy dvacátého století, které z této oblasti udělaly nejřidčeji osídlené území v Evropě.
Všichni jsme se těšili do obce Bóbrka, kde se má nacházet nestarší naftový důl na světě. Prvním problémem byla skutečnost, že Bóbrk je v okolí několik. Naštěstí autobusoví řidiči jsou jedna velká parta, a tak tento problém byl vyřešen poměrně rychle. Kdybyste tam chtěli zavítat také, tak vězte, že je to ta Bóbrka, která leží asi pět kilometrů od Dukly. Řady čerpadel, těžních věží, náklaďáků však nadchly jen ty největší fajnšmekry. Potěšilo hlavně, že jsme si mohli ropu načerpat a odnést třeba v láhvi od kofoly. Raritou je zdejší sbírka petrolejových lampiček.
Zpět do tábora jsme jeli podél ukrajinské hranice, abychom se ještě více seznámili se zdejším krajem, jemuž kromě hor dominuje řeka San.
Poslední den před odjezdem jsme trávili opět všichni společně. Vystoupali jsme na Carynskou poloninu a přešli ji od západu k východu. Všichni se tak mohli kochat oválnými kopci pokrytými díky povětrnostním poměrům jen travinami. Skvělý byl i sestup bukovým lesem, do kterého lidé zasahovali skutečně jen minimálně. Jen ten medvěd stále nikde! Podle průvodců jich ve zdejších lesích žije třicet. Kvůli vlkům je dokonce v zimě zakázáno táboření ve volné přírodě.
Po vykoupání v řece a poslední večeři jsme v půl šesté naskládali sebe i všechny věci do autobusu a za patnáct hodin jsme vystoupili v Lípě.
Jako již tradičně jsme vyhodnocovali Top Ten, desítku největších zážitků Expedice. Snad pro vás mohou být inspirací.
1. Slovenský ráj - průchod soutěskou Velký Sokol
2. Vysoké Tatry - túra přes Bystré sedlo
3. Petrova polní kuchyně
4. Biesczady - túra přes Tarnicu a Halicz
5. Muzeum nafty v Bóbrce
6. Indián - jeden z primánů se stal maskotem celé výpravy, jeho věčné dotazy a vyprávění daly všem pěkně zabrat :o))
7. Koupání v řece Wolosate
8. - 10. Skanzen v Sanoku
8. - 10. Dukla
8. - 10. Výšlap na Kremenec
Více fotografií naleznete zde.