Možná ta averze souvisí spíše s věkem. Koho by ve čtyřech letech bavilo kondolování neznámým pozůstalým? V posledních letech jsem bohužel nucen občas doprovodit z tohoto světa i někoho blízkého. Takže dost - tohle je tip na výlet. V Novém Boru mě nikdy neuchvátilo náměstí, nijak jsem nepropadl kouzlu skla ve zdejším sklářském muzeu, ale přestože na Lesním hřbitově donedávna neměl hrob nikdo z mně blízkých osob, podivně mě to na něj lákalo. Je opravdu krásný, tak krásný, že člověk touží říct: tam chci být jednou pochován.
Nejlépe jej nalezneme, když za kruhovými objezdy na sever od náměstí odbočíme ve směru na Radvanec. Jedeme-li autem, není většinou problémem zaparkovat napravo od silnice. Hřbitov je za zdí a plotem vlevo. Celkově působí jako park s řadou vzrostlých stromů, mezi něž byly velmi decentně umístěny větší i menší pomníčky.
Do areálu vstoupíme kolem domku správce hřbitova a můžeme se zastavit u pomníku válečných hrdinů z let 1939 - 1945. U vchodu také objevíme velkou a zatím nezničenou informační tabuli, která nám naznačí nejen to, kde je kontejner na odpadky či vodovod, ale i umístění největších místních hrobek - rodin Hantychů, Friessů a Tchernichů.
Největší zdejší "atrakcí" jsou však hroby rumburských hrdinů. Jan Pelnář, Jakub Nejdl, Jiří Kovařík, Jakub Bernard, František Pour, Jindřich Švehla, Antonín Šťastný, to jsou jména vojáků, které si řada z nás pamatuje z učebnic dějepisu, jak se zavázanýma očima klečí přivázaní ke stromům a čekají na vykonání rozsudku. 21. května 1918, pár měsíců před koncem první světové války se vzbouřili vojáci náhradního praporu 7. střeleckého pluku a vydali se směrem ku Praze. U Arnultovic se jim ještě podařilo přemoci rotu pohraničních myslivců, ale u Chotovic byli obklíčeni a postupně pozatýkáni.
Zmíněných sedm vojáků bylo popraveno v Boru, vůdci povstání pak v Rumburku. Jejich hroby objevíme na úplně opačném konci hřbitova, mírně vlevo od velkého kamenného kříže. V místě, kde došlo k popravě, která byla prý velmi bedlivě sledována místními německými paničkami, stojí památník s nápisem: "Zde jsme padli, aby národ žil." Dostaneme se k němu brankou za hroby vojáků. Tento památník má také bohatou historii, která jen podtrhuje složitost soužití se sudetskými Němci. Původně byl odhalen již v roce 1923, ale během okupace byl zcela zničen.
Při prohlídce hřbitova bychom neměli zapomínat, že většina lidí pohybujících se v jeho areálu nejsou turisté.