První obětí mé probouzející se novinářské vášně se stává pan Bohuslav Kolč, o kterém se mi během hodin biologie několikrát zmiňoval můj student zabývající se sokolnictvím. Telefonuji mu. Dozvídám se, že nejsem prvním novinářem (jak milé, když mě někdo takto oslovuje), který o něm a jeho zálibě chce psát. Být mediálně slavným je však lákavé, a tak už za dvě hodiny stojím před červeným domem na okraji Nového Boru.
Představoval jsem si, že podobné stanice fungují na vysoce profesionální bázi a jsou štědře podporovány státem, krajem, okresem, obcí a řadou jiných institucí. Dostává se mi poučení, že pan Kolč s rodinou momentálně vše živé zachraňuje ve vlastní režii. Dříve občas obdržel příspěvky od Okresního muzea v České Lípě.
Dalším zklamáním pro mě je, že v tyto dny nejsou k mání žádní zachraňovaní ptáci. Ročně se jich zde však vystřídá kolem dvaceti až třiceti. Nejčastěji se jedná o jestřáby, poštolky, krahujce, káně a výry. Jde o mláďata vypadlá z hnízda či ptáky poraněné o dráty elektrického vedení.
Přesto je mi jasné, že kromě papouška žaka neustále napodobujícího vyzvánění mobilního telefonu jsou v blízkosti přeci jen nějací jiní ptáci. Záhy je má domněnka potvrzena a já jsem svědkem zpovědi člověka, který se sokolnictvím zabývá třicet let a záchrana poraněných živočichů je jen jeho okrajovým koníčkem. Mezi vyprávěním o začátcích spojených se zájmem o ornitologii obecně a o prvním jestřábovi mě napadá, že je možná příliš krátkozraké zabývat se jen záchrannými stanicemi. Co se zaměřit na lidi, kteří jakýmkoliv způsobem zasahují do života živočichů? Třeba tím, že na sebe vzali zodpovědnost za jejich další osud. Ať již míněno v dobrém či zlém. Odkládám tedy notes a nechávám si vyprávět o loveckých sokolech, křížencích sokola a raroha, kteří jsou největší chloubou pana Kolče.
Dozvídám se, že za minulého režimu se člověk musel spokojit s jestřábem, krahujcem či poštolkou, zatímco ostatní dravce mohli sokolníci vlastnit jen pokud jejich použití povolilo ministerstvo zemědělství a výživy spolu s ministerstvem kultury. Dnes se pro změnu stalo sokolnictví velkým obchodem a někteří čeští sokolníci mají úspěchy i v zemích, kde sokolnictví je koníčkem ropných magnátů.
Na závěr mé návštěvy mi byli sokoli představeni. Pan Kolč chová tři páry ve vzdušných voliérách a touží je přesvědčit o výhodách rozmnožování. Při jejich cenách pohybujících se v desítkách tisíc korun by se jednalo o významný příspěvek do chovatelského rozpočtu. Kromě sokolů chová navíc dvě káně bělochvosté a je majitelem ještě jihoamerického káněte Harisova a orla stepního, kteří však dlouhodobě pobývají v mladoboleslavském domě dětí a mládeže, u něhož pracuje chovatelský kroužek.