„Naraž si radši nějakýho staršího chlápka. Ty bejvaj větší romantici,“ poradila Viktorce její kamarádka.
Viktorie neměla s vrstevníky moc dobré zkušenosti. Stručně řečeno: byli moc hrr.
Poslechla a po týdnu shánění si vyrazila na rande s o dvacet let starším maníkem. Teda on jí řekl, že je o dvacet let starší, ale podle ní si něco více ubral.
„A co byste řekla, Viktorko, kdybychom si tady sedli do trávy a chvíli se kochali,“ navrhl jí po asi desetikilometrové procházce lesy a močály kolem Lípy.
Jako na povel se svalila do trávy.
„Krásné hvězdy, že?“ rozplýval se při pohledu na oblohu. „Támhle, to je Andromeda,“ zamířil prstem někam do shluku světýlek. „A támhle zase Kentaur.“
Máchal rukou sem a tam a tvářil se jako Giordano Bruno. Viktorka stále čekala, že se o něco pokusí, ale on jen: „Pastýř, Žirafa, Kozoroh, Jižní kříž…“
„Jižní kříž?“
I potenciální milenec se zarazil.
Viktorka vytáhla z kapsy svého iPhona a namířila ho na oblohu.
„Tak podívej, frajere, to, co je podle tebe Andromeda, je ve skutečnosti Beran, čemu ty říkáš Žirafa, to jsou Blíženci. A týhle aplikaci se říká SkyVoyager. Jdu domů.“