Tereza Gvoždiáková je mladá herečka a nově i režisérka divadla Navenek Kadaň. Jako svůj první režisérský počin si vybrala těžký text Iry Levina Veroničin pokoj, který dnes uvede ve vyprodaném představení 40. Českolipský divadelní podzim.
Společně s partou čtyř mladých herců se souboru Navenek Kadaň podařilo stvořit fascinující inscenaci, při níž tajíte dech, cítíte se trošku stísněně, ale rozhodně se chcete dodívat do konce. Přečtěte si tedy krátký rozhovor s mladou režisérkou o tom, jak hra vznikala, jak těžká je pro herce a co všechno při ní zažívají diváci.
Ano, ta hra je těžká, smutná a tísnivá. Ale stala se hrozně srandovní věc. My jsme se u těch zkoušek bavili. Neříkám, že jsme byli pořád polomrtví smíchy na podlaze, byly i okamžiky, kdy se nám nechtělo mluvit a byli jsme rádi, že máme zkoušení ten den za sebou, ale sešla se parta skvělých lidí, kteří byli zapálení pro to, co jsme dělali, a byli jsme rádi, že jsme spolu. A občas jsme se fakt smíchy váleli po podlaze. Třeba když jsme vymýšleli, co udělat se Susan na konci hry. Larryho napadlo, že bychom ji mohli nahatou houpat na lustru. A vyprávěl to s takovým zapálením a radostí, že jsme se všichni odbourali a řehtali se jako děti. A bylo to úlevný. Hrozně bych si přála ještě někdy zažít takovou pohodu, lásku a (asi trochu překvapivě) pocit bezpečí a radosti jako při zkouškách na „Verču“.
Mým snem bylo udělat Stepfordské paničky, protože mě hrozně baví Levinův styl vyprávění. A tak jsem obepisovala Dilii a Aurapont, jestli nemají na Stepfordky zdramatizovaný text. A oni mi napsali, že nemají, ale že od Levina mají nově přeložený Veroničin pokoj a jestli bych si ho nechtěla přečíst. Úplně přesně si vybavuju, s jakou nedůvěrou jsem ten text otevírala, protože jsem byla přesvědčená, že chci udělat Stepfordské paničky. A pak jsem začala číst. A na každých pár stránkách jsem lapala po dechu, protože mě to znovu a znovu překvapovalo a ohromovalo a vůbec jsem nečekala, že se to může vyvinout směrem, kterým se to vyvíjelo. A proto mě to bavilo a proto jsem se rozhodla, že by bylo fajn zkusit tu hru udělat. A první čtená, kdy herci reagovali přesně jako já, rozhodla. Ten text je geniální.
Absolutně ne. Jen Markétka Peti, představitelka Ženy, chvilinku váhala, jestli se nezapojit raději do jiného rozjíždějícího se projektu. Ale probraly jsme to a rozhodla se pro „Verču“ a my jsme za to moc rádi. A když mi řekla, že by ráda hrála s námi, uvedla to památnou větou: Mně ta moje postava nepřijde jako úplná zrůda.
Ta blízkost herce hrozně baví. Ale je pravda, že na zkouškách se vždycky diví, že je ta židle, která určuje, kde začíná první řada, tak blízko a snaží se se mnou polemizovat, že je přeci dál. Takže při zkouškách to herce udivuje, ale při představení mají pocit, že je to tak správně a vůbec jim to divné nepřijde. Možná se zkuste po představení zeptat ještě diváků, jak těžké pro ně je být tak blízko. Myslím, že diváci (obzvlášť ti v první řadě) to totiž nesou mnohem hůř než herci.
Když jsme do toho šli, tak jsme o diváky měli velkou starost. Nevěděli jsme, jak budou reagovat, jestli to přijmou, jestli neřeknou, že jsme divný úchyláci. Ale reagují naprosto úžasně. Máme diváky, kteří to vidí jednou a doporučují to známým, ale říkají, že už to nikdy v životě nechtějí vidět znovu☺ Máme diváky, kteří to viděli už pětkrát nebo šestkrát. Od spousty diváků jsme slyšeli, že to potom museli jít zapít a celou noc nespali. Jedna z nejsilnějších reakcí ale byla od studentů gymplu, pro které jsme hráli speciální dopolední představení. Báli jsme se ho, ale nakonec jsme se s nimi tak neuvěřitelně napojili. A během tohohle představení jeden student v první řadě při scéně, která jistým způsobem naznačuje, co se stane se Susan, řekl neuvěřitelně tichým a výhružným hlasem: TO URČITĚ, TY ZM*DE. Byla to tak čistá reakce nenávisti k postavě, jakou jsme nikdy nezažili.
My jsme takový soubor plný rozmanitostí, většinou hrajeme řachandy, komedie a srandokousky, takže volyňský úspěch je pro nás takové pokývnutí, že i tímhle veronikovským nelegračním směrem lze jít a že to má smysl. A prakticky to znamená, že se nám naskytla neuvěřitelná možnost, a to že nás kontaktují různé scény z celé republiky, jestli bychom si u nich nechtěli zahrát. A ta možnost stoupnout si před cizí publikum a zahrát před nimi je naprostá bomba. Protože i když doporučení je krásná věc, které si nesmírně vážíme a je pro nás motorem do dalších akcí, právě to, že můžeme „Verču“ dál hrát, nám teď dělá největší radost.
Divadlo Navenek Kadaň: Veroničin pokoj, čtvrtek 13. 10., 19:00, VYPRODÁNO, Jiráskovo divadlo Česká Lípa, www.cldp.cz
Divadlo Navenek působí v Kadani už více jak deset let a na svém repertoáru má zejména komedie. Letošní rok však sáhli po dvou ne zcela veselých kusech – Absolutním zákazu a Veroničině pokoji. Soubor se nyní zaměřuje především na tvorbu komornějších her, které charakterizuje opouštění velkých představení pro desítku a více herců a nalézání záliby v menších kusech o několika málo hercích. Zatím největším úspěchem Divadla Navenek je Cena diváka na krajské přehlídce za inscenaci 8 žen a letošní nominace za Veroničin pokoj na Jiráskův Hronov.