Kterak studenti Gymnázia Česká Lípa navštívili představení Českolipského divadelního podzimu Archiv jazyků Divadla poPUD 13. 10. 2017 v Jiráskově divadle.
Musím se vám přiznat, že jsem nečekala, že pro mě Archiv jazyků bude tak velkým oříškem. Doteď jsme navštívili představení s malinko abstraktnějšími náměty, ať už Spalovače o chorém muži z krematoria, co vysvobozuje svoje blízké z pozemského utrpení, nebo dystopickou Jídelnu. O tom se dá i v mém věku celkem dobře hovořit, shrnete to, jak moc je muž chorý a jak moc je jídelna dystopická, a to je celé. Ale tohle, tohle byl prostý život a manželství, a život někoho jiného zase tak dobře hodnotit nejde a vdaná ještě taky naštěstí nejsem.
Vlastně, on tak prostý ten život nebyl, vždyť kolik z nás žije s lingvistou. Toto divadelní představení ukazovalo právě jednoho lingvistu, se kterým jeho manželka nemůže absolutně vyjít. Po řadě náznaků se rozhodne ho opustit a paralelně s tím chodí truchlící lingvista do práce, kde mají zrovna vzácné hosty, dva příslušníky nějakého národa, jejichž jazyk má vymřít. Dozvídají se, že manželství není lehké v žádném koutu světa a postupně se musí smiřovat s tím, že jeden bez druhého se mají vlastně líp…
Co na to říct, začalo to jako divadelní adaptace paperbackového románu, kde mě absolutně nezaujaly hlavní postavy ani jejich podle mě přehnaný a těžko uvěřitelný způsob hraní. Když se však do děje přidaly postavy vedlejší, právě ti v archivu hostující domorodci, děj se pořádně rozjel a byla vážně legrace.
Přinesli ději šťávu, ale přesto tam do konce nějaká chyběla... Řeknu vám to takhle, bylo to, jako když ochutnáte něco, co jste uvařili, a nemůžete za Boha přijít na to, čím to ještě dochutit. No, a pak tam byla ještě nějaká vedlejší linka s kolegyní zamilovanou do lingvisty. I když se jako puberťák s nešťastnou láskou dokážu ztotožnit, ta paní mi byla hrozně nesympatická, pardon…
Ještě něco, vždycky mezi scénami strašně dlouho přestavovali kulisy, hra byla na ně celkem náročná a chvilku jsem si i říkala, že by to byl asi spíš dobrý díl Soukromých pastí, tam mají aspoň střih a opravdová auta.
Pokud bych tentokrát měla hodnotit představení ne podle počtu podívání se na hodinky, ale podle zanechaných emocí, tohle převálcovalo i Spalovače. Seděla jsem u skončení filmu jako zařezaná, protože se mi zdálo, že se mi stejně nenabízí žádné životní východisko, protože vždycky, když si někoho vezmete, tak se pak budete pořád hádat. Jak to vlastně je?
Nesuďte lidi, co mluví stejným jazykem a stejně si s nimi nerozumíte, máte v hlavě každý prostě jinou chemii. A přemýšlejte, koho si berete, ať to pak neskončí jako v Archivu jazyků.
Byl páteční večer a já místo své klasické degustace levných vín s kamarády vyrazil se svojí drahou polovičkou na představení jménem Archiv jazyků.
Docela dost nás mrzelo, že jsme se nevydali na představení den předtím. Od všech jsme poslouchali, jak super to bylo. Trochu mi to připomnělo situaci, kterou zažil snad každý.
Tentokrát jsem si pivo radši nedal, abych si mohl představení vychutnat v plném rozsahu. Musím přiznat, že lingvistika je pro mě zajímavá asi jako komunisti ve vládě, takže vůbec. Ale i tak jsem se překonal a dal této hře šanci.
Nakonec jsem byl příjemně překvapen, inscenace se mi líbila 100x víc než Jídelna, o které jste se mohli dočíst v našem minulém příspěvku.
Ve stručnosti jde o jazykovědce, který mluví asi 10 jazyky, ale se svojí ženou není schopen komunikovat. Vznikají zde humorné situace, některé lepší, některé slabší. Hra celkem dobře ukazuje rozdíly mezi mužem a ženou, o to víc, když jste jazykový „nerd“, kterého zde zastupoval George, hlavní postava, a jeho krásná manželka, jejíž jméno si už bohužel nepamatuji, holt moje paměť už není to, co bývala. Ovšem pomyslnou „hvězdou večera“ se i podle mě stala dvojice důchodců. Poslední pár mluvící domorodým jazykem, který nese všechny známky dlouhodobého vztahu. Je pravda, že v této hře se vztahy řeší opravdu hodně a myslím, že skoro všechny více zajímalo, jak dopadne vztah domorodců, než vztah George a jeho manželky.
To je asi to nejdůležitější, co bych o hře řekl.
I když jsem nebyl na všech představeních, tak mi kultura lezla i ušima a budu si muset na chvíli odpočinout. Celkem paradox je, že za pár dnů jedu se školou do divadla. To by také možná chtělo nějaký článek… Takže pokud máte rádi stupidní humor a mé podivné myšlenky, tak se na ně můžete těšit i příště.