V příštím roce si připomeneme 100 let od vzniku Československa. Cesta k vysněnému státu nebyla jednoduchá. Události předcházela Velká válka, revoluce v Rusku a rozpad Rakousko-uherské monarchie.
Sarajevský atentát, vykonaný v červnu 1914, byl pro většinu Evropanů šokující, jakoby tušili katastrofu, kterou si ale zatím nepřipouštěli a ani si ji nedokázali představit. Doufali pouze v lokální krátkodobý konflikt mezi Rakouskem a Srbskem. Nesplnitelné podmínky rakouského ultimáta, o kterém Winston Churchil řekl, že je „svého druhu nejnestydatějším dokumentem, jaký byl kdy sepsán“ uvedl do válečného stavu obě země, kterých se týkal. Ještě než začala na Bělehrad dopadat první kulometná palba, zapojilo se do války německé císařství, jehož velkoprůmyslníci s ní dávno počítali a byli na ni připraveni. Němci vyhlásili válku Rusku, jim zase Britové a Francouzi. Postupně do války vstoupila většina zemí Evropy, Japonsko, Turecko a v roce 1917 Spojené státy americké.
Česká Lípa žila svými radostmi i starostmi. Už skoro padesát let měla spojení s Evropou po železnici, byla elektrifikovaná, na náměstí měla poštu s telegrafní a telefonní stanicí. Převážně němečtí obyvatelé trávili volné chvíle v secesní kavárně Union, rádi chodili na rozhlednu na Špičák a do výletní restaurace na Holém vrchu, zúčastňovali se lukostřeleckých slavností, slavili svátky Božího těla, chodili na plesy do Apolla. Starostí byly neustálé povodně, které město začalo řešit v roce 1910 regulací Ploučnice.
Z prvních válečných dnů se v České Lípě nezachovaly žádné fotografie ani filmové záběry. Z písemného podání víme, že měšťané válku uvítali a v místních hostincích předvídali její brzký konec. Eman Seidl, narozen v roce 1905, byl v den mobilizace na výletě s rodiči na hradu Bezděz. Po návratu do České Lípy viděl davy lidí, kteří četli Mým národům a mobilizační vyhlášku. Českolipské nádraží se v následujících dnech plnilo rodinami doprovázející muže, většinou živitele rodin, k vlakům, které je odvážely do terezínských kasáren. Loučení bývala smutná, v jejích očích se zračila nejistota a strach, ale pořád ještě naděje, že vše brzy skončí.
Vojáky nasazené do bojů naděje na brzký konec, natož návrat domů, záhy opustila. Od prvních chvil hleděli na raněné a mrtvé kamarády, poznali stavy šílenství ze zvuků vybuchlých minometů a vleklé umírání těch, kteří byli zasaženi plynem. Pohřbívání kamarádů bylo na denním pořádku, některé ani pohřbívat nemuseli, neboť po těch, kteří byli zasaženi tryskajícím ohněm z plamenometů, nezůstala ani stopa. Jaká to byla úleva na Štědrý den roku 1914, kdy po krutých a nemilosrdných bojích posledních pěti měsíců z iniciativy německých vojáků zavládlo příměří. Britští a němečtí vojáci vylezli ze zákopů, potřásli si rukama, vyměnili si drobné věci a cigarety, a za vedení německého a polního kuráta se pomodlili.
Představitelé České Lípy velmi stáli o zřízení posádky ve městě. Svoji žádost zdůvodňovali dostatečnou kapacitou, elektrifikací, dobře vybavenou střelnicí a plovárnou k plaveckému výcviku mužstva. Žádosti bylo vyhověno a 18. března 1915 do města vpochodoval 18. pěší pluk Leopolda Salivátora z východních Čech. V převážné většině německé město se rozrostlo o 4500 mladých českých vojáků, kteří byli příjemným rozptýlením pro malé kluky sledující jejich výcvik na cvičištích, mladé slečny pokukujících po vojácích v parádních uniformách, a také obchodníky a hospodské. Vojáci byli umístění ve školách, hostincích, bývalých továrnách. Po náročném výcviku na cvičištích na dnešním dopravním hřišti, autobusovém nádraží a Ptačí louce vyhledávali vojáci české rodiny, aby si popovídali. Rodinu Emana Seidla navštěvoval voják v civilním životě řezník, který jim pokaždé přinesl odřezky masa. Polovina roku 1915 ještě nebyla hladová, obyvatelé města byli k vojákům přátelští. Každou neděli hrála v městském parku v altánu vojenská kapela. Po výcviku odjížděli vojáci na frontu a obyvatelé je doprovázeli na nádraží. V České Lípě se výcviku zúčastnil i spisovatel Karel Poláček, který velmi identicky a někdy až ironicky popsal v románu Hrdinové táhnou do boje atmosféru té doby a našeho města, jeho obyvatel, mladých děvčat.
Na jaře roku 1915 byl zaveden lístkový systém a mimořádná opatření. Rolníci byli nuceni nabízet brambory a obilí k výkupu, lidé byli vyzýváni, aby upisovali peníze na válečné účely, z téhož důvodu byly snímány a taveny kostelní zvony.
Probíhala politická perzekuce. Byla zavedená tisková cenzura, zákaz shromažďování. České obyvatelstvo to mělo oproti Němcům těžší, nebylo tak loajální. Hustá síť špiclů udávala ty, kteří si pouštěli pusu na špacír. Na podzim 1915 byl zatčen 12letý školák Jaroslav Zahrádka za výrok: „Němci musí chcípnout a Němci v Rakousku také“. Byl odsouzen k pěti týdnům vězení zostřeného 3x tvrdým ložem, popotahováni byli i rodiče a učitel. Nejvíce se lidé zlobili večer v hospodách při slabém pětistupňovém pivu, kde se sešli po prodloužené pracovní době. Za velezrádné výroky „pryč s Rakouskem! Pryč s Přemyšlí“ museli lidé utíkat nebo si trest odsedět. Na Českolipsko přicházeli uprchlíci – Rusíni, Poláci, Židé z Ukrajiny a Italové. Pracovali většinou v zemědělství. Temperamentní Italové, usazení na Dubsku, byli obzvláště vzpurní a často souzeni. Mnohým hrdost nedovolila povstat při hraní rakouské hymny, někteří opouštěli kostely při jejich prvních tónech.
Na Vánoce 1915 v mnohých českolipských rodinách hořely svíčky za padlé. Na západní frontě vládly příšerné podmínky, často pršelo, vojáci byli neustále v promočených uniformách a botách. Příměří už nebylo dovoleno, přesto se nad německým zákopem objevilo prkno s nápisem „Angličani jsou blázni“, po chvíli další prkno s nápisem „Francouzi jsou blázni“ a nakonec to poslední s nápisem „Všichni jsme blázni, pojďme raději domů“. Vojáci dostali rozkaz prkna rozstřílet, přesto vyvolala smích a diskuzi. Rozstřílený byl i blikající vánoční stromek postavený na německém zákopu.
Válka zdaleka nekončila, v roce 1915 se plíživě vkrádala do každodenního života. Mnozí zchudli, někteří už oplakávali svoje příbuzné. Netušili, že to horší má teprve přijít, neboť rozklad hospodářství a rozpad monarchie teprve začínal a mělo být mnohem hůř.
Co se dělo v našem městě ve válečném roce 1916 nám ve 2. díle Válečné tetralogie připomene historik Ladislav Smejkal. Přednáška doplněná recitací veršů v podání Miroslava Koláře se uskuteční v sobotu 9. prosince v klubovně muzea. Začátek je ve 14 hodin.