(7) Rozsudek smrti byl napsán – nebo přepsán – až po popravě.
Rozkaz velitele pěšího pluku 47 pplk. S. z 2. června 1945 uvádí seznamy zadržených. Při náhlé prohlídce domů, zahrad a příslušných místností bylo nalezeno toto:
1. střelné zbraně u: (cituji s nepřesnostmi, pozn. J. T.) Eduard Podpiera, Eduard Hortig, Jo-hann Langer, Franz Richter, Ilse Werner, Albert Rachmann, Jindřich Rachmann, Marta Werner
2. lovecké pušky, bodné a sečné zbraně atd.: (seznam 4 osob)
3. náboje, vojenská výzbroj a výstroj: (seznam 6 osob)
4. radia: (seznam 13 osob, mezi nimi MUDr. Träger Alfred – a původně také Rachmann Jindřich, tj. Heinz, jméno je nedbale přeškrtáno tužkou)
k ad 1. Provinivší se budou zastřeleni na náměstí a pro výstrahu zůstanou na místě 24 hod. Po této lhůtě MNV se postará o pohřbení.
k ad 2. Jako osoby neznající kázně vypovídám z úseku za státní hranice směrem severním a MNV jich do 12 hod. po obdržení tohoto rozkazu i s rodinami shromáždí a vojenská stráž je doprovodí jako nežádoucí cizince na státní hranici. S sebou mohou vzíti pro osobu 30 kg zavazadel včetně potravin. Rodiny vyjmenované v ad 1 budou odeslány tak, jako výše řečeno.
k ad 3 a ad 4. Bude s nimi naloženo tak, jak řečeno v ad 2.
Z porovnání seznamů 1 a 4 je zřejmé, že rozkaz měl dodatečně ospravedlnit také smrt druhého z bratrů Rachmannových: původně měl být zastřelen jen starší Albert, protože mladší Jindřich byl uveden v seznamu 4 (rádia). Očití svědkové však popisují útěk staršího Alberta – před popravčí četou tedy stál mladší Jindřich (Heinz)! Pravděpodobně až při vyhlášení rozsudku Albert zjistil, že mladší bratr bude popraven místo něho, a jeho „pokus o útěk“ mohl tedy být bilanční sebevražda...
(8) Nálezy zbraní uvedené v rozkazu nejsou věrohodné.
Proč nebyly zastřeleny další 4 osoby, jestliže u nich gardisté skutečně našli lovecké pušky? Odsunutý učitel Lehmann ve své zprávě č. 195 z 10. července 1950 zmiňuje jedinou zabavenou „zbraň“: V podkroví rafinerie skla 83letého Eduarda Podbiry byl nalezen starý bajonet, který si Podbirův bratr, účastník pruské války v roce 1866, ponechal jako suvenýr bez Podbirova vědomí. Z tohoto důvodu bylo zadrženo 20 Němců...
Také další pamětníci hovoří o náhodně vybraných civilistech, kterým možná zbraně někdo jen podstrčil, pokud je vůbec doma měli. Nalezené zbraně totiž nebyly nikde vystaveny, nikdo z pamětníků je na náměstí neviděl, neexistuje ani podrobný výčet nálezů, který bychom očekávali v příloze rozkazu, který byl současně osminásobným rozsudkem smrti.
(9) Zadržení Němci byli vystaveni sadistickému mučení.
Oba německé prameny popisují, jak gardisté se zadrženými zacházeli (domovní prohlídky začaly ráno, zastřeleni byli až po páté hodině odpoledne): Tito lidé si museli kleknout na dlažbu... a potom je... bili gumovými obušky do obnažené horní části těla a přes chodidla, dokud ubohé oběti neztratily vědomí. Potom jim polili hlavu studenou vodou, aby je vzkřísili, a mučení pokračovalo... Všem je na hlavě vyholen hákový kříž... partyzáni jim odebírají svrchní oblečení. Jsou přinuceni držet vlajky s hákovým křížem ve zvednutých rukách; když ruce ochabnou, práskají rány bičem do obličeje, přes ruce, do trupu... Primář nemocnice dr. Alfred Träger, postavou obr, přinucený bít své krajany. Když je šetří, prší rány na něho... Ženám vrážejí pod každý nehet na prstech jehlu...
Mučení potvrzují i očití svědkové pan R., paní T. a Heinz Markowsky: Na dlažbě ležela skupinka německých civilistů – byly mezi nimi i ženy. Vojáci je zrovna polévali kýbly s vodou, aby se vzpamatovali, zřejmě po předchozím bití. Matka mne rychle odtamtud odtáhla, abych jako dítě (bylo mi tehdy 8 a půl roku) nebyl svědkem takových událostí... Trýznění odsouzených trvalo bez přestávky až do pozdního odpoledne. Celou tu dobu nedostali nic najíst ani napít, nesměli si odpočinout. Dokonce si vzpomínám, že obě ženy si musely odbývat malou potřebu v dřepu na místě před tolika lidmi. Dodnes se stydím o tom vyprávět... Přístupy k náměstí uzavíraly dvoučlenné hlídky gardistů. Na chodníku... asi v polovině vzdálenosti mezi radnicí a dnešním sklářským muzeem, klečelo několik německých mužů i žen, všichni svlečeni do půl těla, a někteří z nich drželi ve vztažených rukách vlajky s hákovým křížem. Kolem nich stáli gardisté a mlátili je. Přitom hlasitě hulákali, myslím, že byli opilí. I když jsem tam stál jen několik minut, do konce života mě budou pronásledovat výkřiky mučených lidí a úpěnlivé prosby o milost, které jsem slyšel.
Také svědectví Helmuta Schölera vypovídá o neomluvitelném chování gardistů: 2. června 1945 byl v Boru zatčen velký počet německých občanek a občanů a byli na hlavním náměstí mučeni. Nešťastní vězni si pod nátlakem museli také působit velké bolesti částečně sami sobě navzájem... Když šla moje matka dopoledne přes náměstí, prošla kolem Alberta Rachmanna. Seděl na židli, stříhali ho právě dohola a on ji beze slov úpěnlivě prosil pohledem o pomoc... Rudolf Wendler, člen německé Sociálně demokratické strany Československa, patřil k mučeným a byl v noci na 3. červen vyhnán do Saska (jeho jméno není v rozkazu uvedeno, pozn. J. T.). Při razii se mohl prokázat jen průkazem hlídače tzv. Luftschutzu, opatřeným jako všechny tehdejší průkazy razítkem Německé říše. To stačilo k tomu, aby ho zatkli, odvedli na náměstí a tam několik hodin mučili. Jeho přátelům ze sociální demokracie se podařilo prosadit ještě v létě 1945 povolení k jeho návratu. V roce 1946 jako antifašista odešel podruhé a směl si vzít aspoň část svého majetku s sebou. Co jsem ho znal, trpěl následkem prožitého mučení těžkými tiky v obličeji.
(10) Následující den bylo nejméně 50 osob „vypovězeno“ do Německa.
V rozkazu je uvedeno 31 zadržených, židovský lékař MUDr. May byl prý později propuštěn. 8 lidí gardisté zastřelili, zbývajících 22 osob – a nezjištěný počet rodinných příslušníků, kteří vůbec nejsou jmenováni! – bylo v neděli brzo ráno vypovězeno za hranice.
Svědectví Hanse Trägera: V noci z 2. na 3. června 1945 jsme byli uvězněni v přízemí radnice vpravo, společně s rodinami ostatních zadržených mužů. Cela byla přeplněná, nedali nám vodu, nikdo nesměl na toaletu. Celou noc jsme poslouchali výkřiky mužů, kteří byli jednotlivě vyváděni z cel a v příčné chodbě „vyslýcháni“, mučeni a biti. V naší cele bylo zavřeno asi 40 rodinných příslušníků těchto mužů... Brzo ráno nás všechny odvezli na hranice u Sebnitz.
Pplk. S. tedy 3. června 1945 vypověděl asi 50 až 60 novoborských Němců (připomínám, že to bylo dva měsíce před ukončením konference velmocí v Postupimi).