Volně přeložené a chronologicky řazené úryvky svědectví F. Fiedlera z 10. 7. 1950, zveřejněného zde.
V nově zřízeném koncentračním táboře na periferii našeho města byli internováni němečtí vojáci, kteří se vrátili domů z války, invalidé zproštění vojenské služby, a také členové NSDAP. Šestého června 1945 bylo z věznice soudu v Č. Lípě do tábora přemístěno 96 vojáků a hned je oblečené nahnali do protipožární nádrže. Kdo z nich se snažil dostat ven, byl trestán bičováním a ranami pažbou. Potom na ně do vody naházeli nábytek a konstrukce postelí, které ležely v blízkosti nádrže, s úmyslem způsobit obětem další zranění.
Majitel vinárny Pihan a bývalí úředníci Thume a Richter byli v červnu přiděleni útvaru české policie ve Sluneční ulici (Sonnengasse) na zametání ulic. Pihana ubili četníci k smrti. Richter zůstal ležet v bezvědomí, a aby unikl dalšímu trápení, tentýž večer se v táboře oběsil. Přestože také Thume utrpěl vážná poranění, byl uvězněn na samotce. Neměl zde žádnou nádobu na vykonání potřeby a strážní mu strkali obličej do jeho vlastních exkrementů. V listopadu na následky dlouhodobého týrání zemřel.
V týdenních intervalech byla do tábora přemístěna stovka Němců z věznice krajského soudu. Polovina se musela svléknout a lehnout si na podlahu, druhá polovina musela v botách skákat po zádech svých druhů. Každý pokus došlápnout na podlahu místo na záda ležících lidí byl brutálně potrestán. Výsledkem bylo vždy několik mrtvých s přelámanými žebry.
Každý večer byli tři Němci odvlečeni na strážnici, museli se svléknout, položit na stůl a byli zbičováni do bezvědomí. Potom je vzkřísili studenou vodou a bití se opakovalo. Řada vězněných raději spáchala sebevraždu, aby mučení unikla. Obyvatelé domů v blízkosti tábora zavírali okna, aby neslyšeli sténání a křik mučených. Byli pak odsunuti mezi prvními, aby bití mohlo bez zábran pokračovat. Nový velitel tábora Wepper tuto činnost zakázal. Krátce potom ale jako velitel nastoupil obávaný Vančura, který měl ze zvěrstev a brutality vyslovené potěšení. Za jeho velení bylo mnoho lidí ubito a lékař z Č. Lípy byl obvykle nucen jako příčinu smrti uvádět „srdeční záchvat“. Takových obětí bylo 251.
Když v červenci 1945 začala evakuace německých obyvatel, většina z nich prošla tímto táborem, než byli zařazeni do odsunu. V přeplněném táboře trpěli v nepředstavitelných podmínkách. Museli spát na holé podlaze ve špinavých koňských stájích, kde neměli ani slámu. Stovky rodin zde čekaly týdny i měsíce. Lidé trpěli hladem, každý den umírala batolata a staří lidé. Potraviny, které internovaným přinesli příbuzní, strážní na vrátnici zkonfiskovali nebo zničili a příbuzné, obvykle to byly ženy, odehnali kopanci a bičem.
V říjnu bylo v táboře asi 1 200 lidí. Přeplněné ubikace v noci často navštěvovali ozbrojení partyzáni, aby si při svíčce vybrali mezi dívkami a ženami. Pak svíčka zhasla a vybraná oběť byla opakovaně znásilněna bez ohledu na to, že její matka, otec nebo bratr leželi vedle ní.
Čeští partyzáni (bylo jich asi 300) při prosincové razii ukradli uvězněným hodinky, příbory, nádobí a holicí strojky. Lidé pak místo nádob používali prázdné konzervy, které si vyhrabali z hromady odpadků. Při raziích v ženském oddělení zabavovali Češi šatstvo. Stovka žen a dívek se musela svléknout donaha a za dohledu stráží dělat dřepy po celou dobu téměř dvouhodinové prohlídky.
V prosinci 1945 byly v táboře opakovaně vyhlašovány nástupy. Všichni Němci, i invalidé a nemocní, se museli ihned dostavit na nástupiště. Bosí zde museli bez hnutí stát od 19 hodin do 2 v noci. To se opakovalo ráno od 7 do 14 hodin. Když se zhroutili, byli surově zbičováni.
Žádné léky jsme nedostávali, nemocní byli ponecháni svému osudu. Zacházení s vězni bylo brutální a nelidské. Češi v černých uniformách a příslušníci SNB byli zvlášť obávaní. Tito muži, kteří často v táboře pořádali noční razie, při sebemenší příležitosti co nejsurovějším způsobem vyráželi svým obětem zuby. Dozorčí komise, která měla dohlížet na provoz táborů a zajistit humánní zacházení s námi, nikdy tábor nezkontrolovala...
--------
K napsání příspěvku mě inspiroval Břetislav Vojtíšek, který v závěru svého rozhovoru obhajuje odsun, kritizuje „nehistorické přenášení postojů z roku 2007 do roku 1945“ a doplňuje toto tvrzení: „Jsem si také vědom toho, že při odsunu došlo i k jevům nežádoucím, souvisejícím ještě s pochopitelnou válečnou psychózou, nicméně nesrovnatelným s jim předcházejícími nacistickými zločiny.“ V květnových volbách 1935 (nikoli 1938!) skutečně získala Henleinova Sudetoněmecká strana 71 % všech německých hlasů. Nebudu podrobně polemizovat o tom, jestli k zdůvodnění masového odsunu stačí výsledky voleb, které proběhly deset let předtím; politické postoje mnoha sudetských Němců se během války jistě změnily. Kromě toho: pokud neuznáváme teorii jakéhosi „dědičného hříchu“, nelze tento důvod uplatnit na statisíce vyhnaných Němců do 30 let, protože podle předvá-lečné ústavy měl občan právo volit až od 21 let. Výše popsané hrůzy se odehrávaly v míru a na území demokratické ČSR. Čtenáři sami posoudí, zda jsou „nesrovnatelné s nacistickými zločiny“. Zabití, vraždu nebo znásilnění je třeba odsoudit nezávisle na letopočtu.
Helmut Schöler z Wertheimu, rodák z Nového Boru, který byl v táboře jako patnáctiletý společně s rodiči a dvěma sestrami internován od 10. srpna do října 1945, mi napsal: „Denně docházelo k mučení a následkem podvýživy tam během pár týdnů zemřely skoro všechny malé děti a staří lidé.“ Po rekapitulaci česko-německých vztahů v letech 1918 – 1945 dodal: „Ještě dnes – když jedu do Čech – pociťuji tuto zem jako svou vlast. Samozřejmě bych se nechtěl vrátit zpět, a nároky na majetek považuji za stejně nerealistické jako jejich uskutečnění, které by způsobilo nová bezpráví. Národ, který žil v nesvobodě pod komunistickou nadvládou, mohl a musel k vyhnání, vyvlastnění a tisícinásobné vraždě pochopitelně čtyřicet let jen mlčet. Nyní ale i nás, kteří máme pochopení, naplňuje hořkost, že český národ, který mezitím získal svobodu, jen výjimečně nachází slova a gesta lítosti a studu.“
(zpracoval Jan Tichý, Nový Bor)