Ve středu 16. 9. se celé výpravě opět podařilo vyrazit v deset hodin. Nikdo nevzdal, přestože předchozí etapa se nakonec ukázala co do kilometrů jako rekordní.
Nejprve jsme zamířili k liběchovskému zámku. Kde jsou ty časy, kdy jsme sem jezdili obdivovat asijské sbírky Náprstkova muzea. Po povodních se už nevzpamatoval. Obdivovali jsme aspoň zámecký park a nakukovali do oken.
V počínajícím vedru jsme vylezli ke kapli Sv. Ducha s vyhlídkou na Labe a komplex mělnických elektráren. Následoval sestup k řece a pochod podél naší největší řeky do Mělníka. Zastavili jsme se například u milníku, který za druhé světové války označoval hranici mezi protektorátem a německou říší.
Původně jsme oběd plánovali v centru Mělníka, ale nestíhali jsme, takže jsme si s maminkou paní Kapounovou dali sraz v sadech Antonína Junka v Mlazicích.
Následující výstup do centra okresního města byl jednou z nejnáročnějších částí celé pouti, teplota se na sluníčku vyšplhala ke třiceti stupňům. Odměnou byla skoro desítka razítek v informačním centru a malé osvěžení ve vodní nádrži na náměstí. Krátký rozchod každý využil k doplnění tekutin. Společně jsme si prohlédli soutok Labe s Vltavou a další kus cesty.
Po překonání Labe jsme pokračovali podél Vraňansko - hořínského plavebního kanálu. Ten prochází rozsáhlou rekonstrukcí, a to včetně mostů, takže jsme na několika místech museli improvizovat, až jsme se nakonec na druhý břeh dostali po provizorní lávce v blízkosti základů starého mostu nedaleko Zelčína.
Právě v Zelčíně, nedaleko zooparku, jsme měli domluvené další ubytování. Pronajali jsme si několik chatek a také jedno týpí. Většina ale stejně spala pod širákem.
Večer kromě opékání vuřtů zpestřila oslava jedněch padesátin. Dort, řízek i teplá zmrzlina byly pro každého, pokud extrémně nezaváhal.
