Tip na hospodu: „Hokejka“

Zlidověla zní dost nadneseně, vezmu-li v úvahu fakt, že v době redakční návštěvy zela téměř prázdnotou. Pojďme však nejprve k topografii. Neznalí zmíněné pohostinství nejlépe odhalí, vydají-li se z českolipského náměstí severním směrem Mariánskou ulicí. Po pravé straně (nad kostelem) je již z dálky vidět inzertní tabule nabízející hotová jídla a několik druhů piv. Vstoupit lze dvěma vchody. Doporučuji ten vrchní, neboť se tak vyhneme hracím automatům, které svým blikáním neúnavně mámí peníze z málo odolných jedinců. Vstoupíme-li “severnějším” vchodem, získáme také okamžitý přehled o ostatních návštěvnících a návštěvnicích, protože se ocitneme minimálně metr nad úrovní podlahy.

Za sníženou návštěvností restaurace zřejmě vězí časté střídání majitelů. Nedaří se tak vytvořit zdravé štamgastovské jádro. Komu by se chtělo své pivařství vystavovat nejistotě? Hosté se tak rekrutují jen z náhodných kolemjdoucích, učitelů skrývajících se zde po třídních schůzkách před diskusechtivými rodiči a z Českolipanů, kteří se pěšky přemisťují z náměstí na sídliště Sever či Lada. Výjimkou jsou dny, kdy dávají v televizi nějaký významný fotbalový či hokejový zápas, protože ve vybavení restaurace je i projekční zařízení. Plněji bývá rovněž v pátek a v sobotu, kdy zde od jednadvaceti hodin hraje dvojice muzikantů s názvem Proxima. Kvalitou sice neuspokojí mladé ani staré, hrají asi jako Moravanka, jejímž kapelníkem se stal bigbíťák Petr Janda. Ale po pár půllitrech piva či deckách vína to lze hodnotit jako plus.

Správnou hospodu dělá pivo. Vybrat si lze z deseti i dvanáctistupňového Gambrinusu. Ten méně unavující, ale rychleji prohánějící je k dostání za rovných patnáct korun. Dvanáctka stojí sedmnáct padesát. Za patnáct korun je rovněž černá desítka z produkce Velkopopovického kozla. Nechal jsem si namíchat desítkový řez. Teplota odpovídající, hnacích plynů snad až přespříliš. Černý kozel je dost sladký, podruhé bych ho již k řezu nepoužil a zůstal při zemi se světlým pivem. Řidiči si mohou dopřát láhvové nealko pivo za osmnáct kaček.

Členem personálu je i kuchař toužící obdařit nás do šestnácti hodin hotovkami, později minutkami. Jídelní lístek nabízí rovněž tradiční chuťovky k pivu. Číšník, jenž byl přítomen v době návštěvy, byl sice maličko nesmělý a roztržitý, ale zato úslužný a ochotný, účet spočítal přesně a nazpět vrátil do desetníku. Kdo navštívil tuto restauraci v minulých letech, dá mi možná za pravdu, že tomu tak nebylo vždy.

Pokud by se úroveň restaurací posuzovala podle toalet, pak by těmto nebylo téměř co vytknout. Čisto, nekonečný papírový ručník. Puntičkářům poklonkujícím Evropské unii by možná chyběly bezdotykové baterie. Plusem je, že rozdovádění tanečníci se mohou vybavit prezervativem z automatu.

S novým majitelem zmizely ze stěn fotografie našich hokejových či fotbalových reprezentantů a byly nahrazeny reprodukcemi impresionistů a jiných modernistů, přesto by chtělo proměnu nějak dokončit. Návštěvník prakticky do poslední chvíle netuší, jak se restaurace jmenuje, jaké pivo v ní lze očekávat. Odrazuje možná i pocit, že host je vystaven jako ve výloze. Zkrátka je to takové nemastné, neslané. Nedomácí – přestože se nabízí právě takové to tady udělat.