Dnes je 23. 09. 2024
svátek má Berta

Štafeta: Jan Šmíd (2. část)

Sám Jan Šmíd začal, jak je v Novém Boru zvykem, s orientačním během. Po problémech s patami zkusil kolo. Baví ho však i chození po horách, trochu lezení. „Prostě mě vždy bavily outdoorové a vytrvalostní sporty. Teď mě chytly přechody. Zrovna jsem byl na Krakonošově stovce, kdy se za dvacet čtyři hodin nachodí 100 km v našich nejvyšších horách.“

Dvakrát šel Jan Šmíd i mediálně známou Beskydskou sedmičku, extrémní závod dvojic, během něhož se nastoupá více metrů, než kdybyste šli od moře na K2. Když je zrovna v Čechách, účastní se Jizerské padesátky.

Chodí na B7 i lidi bez fyzičky, jako třeba já? Zeptal jsem se.

„Chodí, ale trpí. Největší borci to zvládnou za dvanáct hodin, tihle jsou na nohou až dvacet čtyři, polovina ze startovního pole nedokončí. U Jizerky je to podobné, bez tréninku je to velké trápení. Pro každého to je ovšem velká výzva.“

Přestože je Jan Šmíd pracovně vázán, aspoň v současnosti, v Česku, toulavé boty ho táhnou ven. S kamarádem například vyrazil na měsíc do Íránu. Věděl jen, že přistanou v Teheránu. Tam vlezli do prvního auta, které se jim nabídlo.

„Vezl housle, tak jsme předpokládali, že je to slušněj člověk. O politice se běžným Íráncům nechce mluvit, ale stalo se nám například, že nás oslovil chlápek a děkoval nám, že díky Česku může poslouchat vysílání Svobodné Evropy, někteří zmiňovali Havla.“

Najeli přes osm tisíc kilometrů, všemi možnými způsoby: autobusem, vlakem, na korbě náklaďáku i na motorce. Írán jim přišel jako vyspělá a poměrně demokratická země s úžasnými památkami, přírodou i mořem. Během posezení jsem si stihl poznamenat tři historky – o chlápkovi, kterého v autobuse postihl hyperglykemický šok. Ale tu hned následovala další, o tom, jaké to je cestovat v autobusech, které jezdí na naše poměry neskutečně divoce, váženým hostem a VIP pasažérem a celou cestu mít v přímém přenosu z první sedačky.

„Írán mi otevřel nový pohled na region Blízkého východu. Přes negativní mediální masírku je Írán nádherná a pestrá země. Právě proto, že sem moc turistů nejezdí, si někdejší Persie uchovává svoje kouzlo, lidi nejsou zkažení turismem a globalizací. Než to praskne i tady, je to cestovatelský ráj. Írán si zaslouží pozornost.“

Jako učitele biologie mě samozřejmě zaujalo setkání v poušti s bílým škorpiónem. Nevšimnout si ho včas, asi bych si s Janem Šmídem nepopovídal. Jako většina cestovatelů zmínil i pohostinnost muslimů – byli například pozváni k přespání a k nasycení do rodiny s patnácti členy, žijícími v normálním 3 plus 1 a z toho jedna místnost byla vyčleněna jen pro ně

Naposledy byl podobným způsobem v Izraeli, odkud si půjčeným autem projeli část Jordánska.

A kam se chystá příště?

„Rád bych odcestoval do Uzbekistánu a Tádžikistánu. Dozvěděl jsem se, že tam byl za války internován můj praděda. Děda pak jel po padesáti letech v jeho stopách a já mám jeho zápisky. Nyní po dalším půl století je řada na mně.“

Na závěr rozhovoru jsme se ještě vrátili ke SKI Polevsko, což bylo téma, o kterém jsem si původně myslel, že bude stěžejní.

„Spadlo mi to do klína po tátovi, mám na starost především organizaci akcí. Již pátým rokem při SKI Polevsko funguje dětský oddíl, který se přes léto věnuje běhu a v zimě běžkám a biatlonu. Samotná údržba tratí je financována prostřednictvím Svazku obcí Novoborska, na úpravu přispívá i Liberecký kraj a řada sponzorů z okolí. Pryč jsou naštěstí doby, kdy jsme s prosíkem obcházeli místní firmy a blízké hospody, aby nám přispěli tisícovkou nebo dvěma na úpravu. Od města Nový Bor jsme v roce 2006 dostali 180 tisíc na nový skútr. Protože to ale nestačilo, členové klubu se složili, aby bylo možné pořídit stroj, který jsme potřebovali.

V oddíle je 30 členů, z toho je tak třetina dětí. Před zimou se vždy několikrát sejdeme a v rámci pracovních brigád upravujeme a odvodňujeme cesty, kácíme popadané stromy a větve, opravuje se technika apod. Vše musí být připraveno, než spadnou první sněhové vločky. Když v zimě do stop popadají stromy, napíšu klukům z oddílu SMS, a druhý den je uklizeno a po kalamitě. Vše ve svém volném čase. Oddílu funguje, většina členů je ale v důchodovém věku, nezbývá než upřít pozornost na mlaďochy. Komu se ale chce s motykou a pilou do terénu?

Nyní jsme z nového přeshraničního projektu Zažít vrcholy získali novou techniku – skútr, rezačku, pilu nebo křoviňák a nemusíme tahat vlastní nářadí z domu. Tím se posouváme ve vybavení opět o krok dál. V sezóně ve spolupráci s Okrouhlou upravujeme 20 - 25 km okruhů v okolí Polevska. S Jizerkama se nemůžeme srovnávat. Na víkendovou projížďku i trénink to stačí. Je to paráda, stopa mi začíná téměř za barákem.  Roste jak návštěvnost na tratích tak i účast na závodech. Za to jsem rád, že ta práce k něčemu je. Když se vydaří počasí a máza, tak to prostě nemá chybu. Na Lužické hory nedám dopustit!

V poslední době roste obliba běhání na lyžích v noci. V zimě je už odpoledne tma, tak nezbývá vyrazit po práci s čelovkou. Dřív jsem večer nepotkal ani nohu, jen srnky a jeleny, ale nyní v posledních dvou letech už i na Polevsku pár bláznů se světlem a běžkama pobíhá.“