16/2018

Minulou neděli jsem se zúčastnil fotbalového ligového zápasu mezi Libercem a Slávií. A po roce jsem šel opět do slávistického kotle. Dobře, byla to klasická holomajzna bez gólu (uznaného), nesmějte se mi.

Uvažuji o tom, proč jsme u nás zase papežštější než papež a je povinností mít na všech prvoligových stadionech jen místa k sezení. V Dortmundu, kde jsem byl před čtrnácti dny, byly tisíce míst na stání a připadal jsem si mnohem bezpečněji.
V kotli se celý zápas stojí, na nějaké místenky se nekouká. Sedačky jsou pak vyloženě nebezpečné, protože půlka kotle je ožralá už při příjezdu a neustále se podél sedadel prodírá na záchod, pro další pivo, pro buřty. Přepadává, sráží ostatní apod. Jak vypadají pády přes plastové sedačky a betonové schody, si asi umíte představit.
V kotli je poměrně dost vysoké procento frustrovaných jedinců, kteří skrytí v davu sedačky ukopávají. A co se sedačkou, když už ji mám v ruce? Prostě ji někam fláknu. Fandit v kotli je adrenalin, je potřeba sledovat nejen to, co se děje na hřišti.
Sedačky hoří. To jsem zažil tentokrát. Nevím, jestli chytily od pyra nebo jim někdo pomohl. Nebál jsem se, že na tribuně uhořím, ale byl jsem rád, že si můžu pusu s nosem zakrýt aspoň šálou. Hořící plast, to je lahůdka. (Když začali hasiči hasit, skandovalo se „Hasiči, do piči.“)
Nemluvě o tom, že sedačky byly v Liberci špinavé tak, že se na ně stejně nedalo sednout - a to nejen v kotli.

Pohled zvenčí:

Pohled z kotle:

Senátor Jiří Vosecký mi poslal odkaz na svůj článek nazvaný Pivní naděje pro cyklisty (zde). Do senátu se vrací návrh, aby se cyklistům tolerovalo jedno pivko, nebo přesněji 0,5 promile alkoholu v krvi. Myslím, že i v případě nulové tolerance jsme papežštější než zbytek Evropy.
Mně osobně zákaz život nekomplikuje, ale vadí mi, když se schválí něco, co pak stejně nikdo nedodržuje, případně to kontroluje nárazově a vyhrožuje pokutami do dvaceti tisíc korun (ano, až tolik můžete dostat, když pojedete na kole pod vlivem).
Přemýšlím nad svou cyklistickou kariérou. Když jsem se na Českolipsko přistěhoval a vyrážel na své první vyjížďky po zdejším kraji, dával jsem si pivo každých dvacet kilometrů. Stále si dávám nějaké cíle, takže se mi občas stalo, že jsem si kilometry našetřil a pak si dal někde kousky dva nebo tři. Nikdy jsem po pivu nespadl, ale myslím, že jsem dobře nedělal. Znám z počítačových her, že i jedno pivo citelně zpomalí reflexy.
Když se začali cyklisté kontrolovat, přešel jsem na nealkoholické pivo. Zkoušel jsem i nějaká ta mixovaná piva, ale po dvou jsem měl většinou pocit, že mi regulátory kyselosti a podobně doplňky sežerou sklovinu. Minimálně rok jsem si pivo na kole nedal, pak mi otrnulo a výjimečně si jedno, dvě dal – obzvlášť, když jsem věděl, že pojedu domů po cyklostezce Varhany a s největší pravděpodobností nebudu muset řešit žádnou složitou situaci.
Tyhle zákony mi ale celkově přijdou jako výkřiky do tmy. Podobné je to například s pitím alkoholu neplnoletými. Není legální cesta, kterou se k nim může dostat alkohol, přesto už desítky let vidím na každé diskotéce či plese masy podnapilých adolescentů. (Jasně, že jsem se poprvé také opil už před osmnáctkou – nemíním moralizovat). A nikdo to neřeší. Debilní vzdělávací akce nejsou řešením. Řešením není ani nárazová akce městské policie v den vysvědčení. Vzpomínám si, jak si student v našem norském partnerském městě poručil pivo k pizze. Do osmnácti mu chybělo půl roku, vážil určitě osmdesát kilo. Servírka ho požádala o pas, a když zjistila, že mu není osmnáct, zavolala na něj policii. Vnímala to tak, že se ji pokusil podvést, vystavil ji riziku, že bude muset platit likvidační pokutu.
A vracím se zpět k fotbalu. Proč jsou na stadionech sedačky v místech, kde se na nich nesedí? Proč se schválí nulová tolerance alkoholu na kole, když většině společnosti přijde toto opatření jako buzerace. Včetně těch, co by zákon měli vymáhat.

Autorem úvodní fotky je Tony Mestek.