Na tuto knihu, jejíž děj se odehrává na Českolipsku, jsme již upozornili (zde). Slibovaný rozhovor s autorem přinášíme nyní.
Začněme klasicky. Jak vznikal Váš vztah k literatuře a jak dlouho píšete? Vzpomenete si na své úplné první dílko – předpokládám, že jste přece jen románem nezačal?
Předpokládáte správně. Když mi bylo sedm let, rozhodl jsem se, že napíšu knihu. Nechal jsem si koupit sešit, pastelkou ho nadepsal, vybarvil desky a vytvořil polovinu první stránky. Zjistil jsem však, že je to velká dřina… Ve škole čeština nikdy nebyla mým oblíbeným předmětem, ale sloh jsem měl rád.
Ještě jeden tradiční dotaz – oblíbení autoři?
Nemám oblíbené autory, ale mám rád některé knihy, které ve mně jistý čas žily a vyprovokovaly k přemýšlení. V dospívání jsem v dědově knihovně objevil román Romaina Rollanda Dobrý člověk ještě žije. Pamatuji si, že mě tehdy velmi zasáhl. Dále mě zaujala kniha Richarda Bacha Most přes navždy.
A nyní už k Vaší knize. Můžete blíže popsat, co si představujete pod pojmem sebevznícení? Přece jen to není často užívané slovo…
Záleží na kontextu, ve kterém je použito. Sebevznícení vnímám jako výzvu k hledání čehosi dobrého a laskavého v nás, co je ukryto pod vrstvami prachu z našeho dětství a za současnými myšlenkovými stereotypy.
Co Vás přivedlo k tématu Vašeho románu? A jak dlouho Vaše kniha vznikala?
Jednou u mých dveří zazvonila sympatická usměvavá holka a ptala se, zda může dál, že prý je múza a přišla mě přesvědčit, abych napsal román. Tenkrát jsem se nahlas rozesmál. Tehdy jsem jí řekl, ať si najde někoho jiného, že je spousta spisovatelů, kteří na ni toužebně čekají, a zabouchl jsem dveře. Ale nedala se odradit. Chodila pravidelně každý den po celý měsíc, znovu zvonila a já zbabělec jí nikdy neotevřel. Jednou na mě přes dveře křikla, že je tu dnes naposledy a je jí moc líto, že neotvírám. Odemkl jsem dveře, vyzývavě na mě mrkla a vhrnula se dovnitř. Strávil jsem s ní deset krásných měsíců a nelituji…
A to téma – můžete být konkrétnější?
Hlavním momentem byla úmrtí dvou lidí, kterých jsem si velmi vážil. Cítil jsem potřebu vyjádřit se k závažným problémům dneška, aby si z toho mohl vzít čtenář alespoň malý impulz k zamyšlení…
Proč jste si vybral jako prostředí, v němž se děj odehrává, právě Českolipsko? Máte k České Lípě nějaký osobní vztah?
Město a jeho okolí má zvláštní magii a vyvolává ve mně hezké vzpomínky. Jeden čas jsem zde navštěvoval svou slečnu a před několika lety jsme také s mými středoškolskými přáteli vyráželi do Máchova kraje. Česká Lípa pro nás byla místem, kde jsme se scházeli i loučili.
Promítá se v něm nějaká Vaše konkrétní zkušenost?
Tomu asi úplně nejde zabránit, proč také. Jinak je samozřejmě příběh smyšlený, snad dvě příhody z románu se skutečně staly.
A myslel jste při psaní na nějaký určitý typ čtenářů, jímž by měl být určen především?
Ne, protože jsem nevěřil, že z toho jednou vznikne kniha. Představuji si čtenáře Sebevznícení jako člověka hledajícího odpovědi na nevyřčené otázky dneška.
Má některá z postav také autobiografické rysy?
Má a nemá. Svým způsobem se jako autor promítnete do všech postav, zároveň si románoví hrdinové žijí svým vlastním životem a vy jen pokorně vyťukáváte jejich osudy do klávesnice.
Můžete uvést něco, co je Vám osobně na Vaší knížce nejbližší, čeho si nejvíce ceníte, co považujete za nejzdařilejší - některá z postav, nějaký motiv myšlenka, dialog…
K srdci mi přirostly všechny příběhy a postavy. Závidím Jakubovi přátelství s paní Růženkou. Myslím, že se oba moc těšili ze vzájemné přítomnosti. Také jsem měl radost při psaní scény se staříkem, který přemítá s mladým Janem o životě. I já jsem jednou takového pohádkového dědu potkal a po setkání jsem si musel přiznat, že on je ten kluk, jenž má všechno před sebou…
A co pro Vás bylo naopak při psaní nejobtížnější?
Určitě popisování niterných pocitů, které zažívají aktéři románu. Bylo velmi těžké až skoro nemožné vyjádřit je slovy.
Možná je ještě brzy, ale přece jen: jaké jsou ohlasy po vydání knihy? Objevily se nějaké zajímavé reakce?
Ještě je asi skutečně brzy, ale zatím jsem zaznamenal dvojí typy ohlasů. Veskrze kladné a pak žádné. Jsem rád za oboje, ale zvláště pak za ty žádné.
Proč?
Je to pro mě jistá nepřímá indicie, že kniha čtenáře zasáhla, i když to pro něj není asi dvakrát příjemné. Věřím, že o románu přemýšlí. A o to mi šlo.
Na závěr k vaší spisovatelské současnosti a budoucnosti. Píšete nyní něco nového? A hodláte si případné další knížky vydávat stále sám?
Nic nového nepíši. Mám pocit, že sepsání dalšího příběhu není v mé moci. Čekám, až mě navštíví múza. Tentokrát ji však pustím dovnitř hned napoprvé. Už mi dala předběžně vědět, zda bych nechtěl napsat volné pokračování. Tak uvidíme… Pokud se stane, že ještě něco napíši, rád bych knihu vydal opět v Baltisu. Už proto, že jsem měl možnost dělat se skvělými lidmi, s redaktorkou Alenou Šemberovou a grafikem Pavlem Juklem. Práce nás moc bavila a věřím, že je to na Sebevznícení znát. Patří jim můj dík. Také bych těl poděkovat za podporu firmě Dobrá společnost.cz. Kéž by bylo více takových osvícených podniků a mecenášů, kterým by dělalo radost podílet se na literárních projektech.
Děkuji za rozhovor.
Děkuji, bylo mi potěšením.