Ale pěkně od začátku. Agility - to je druh sportu, který se dá nejsnáz připodobnit k všeobecně známému koňskému parkuru, zde však běhají a překonávají překážky psi pod vedením svých páníčků. Agility vzniklo v Anglii na konci 70. let, prý původně jako zábava pro voříšky, kteří nemohou chodit na výstavy. Dnes již se provozuje na celém světě i s čistokrevnými psy prakticky všech ras a jako takový má svůj žebřícek soutěží a závodů, z nichž k nejvýznamnějším patří samozřejmě zmiňované mezinárodní mistrovství .
A jak takový psí parkur vypadá? Kromě klasických skokových překážek (jejich výška se různí podle kategorií Small, Medium a Large – nezávodí spolu tedy například jezevčík a německý ovčák, ale psi podle výšky v kohoutku) je zde zařazen také slalom, kladina, šikmá stěna, houpačka, proskokový kruh či pevný a látkový tunel. Celkem jich bývá na dvacet. Pes v závodu zdolává sestavenou trať bez obojku a vodítka a psovod jej vede pomocí slovních povelů a vlastních pohybů. Běhá se samozřejmě na čas, za chyby na překážkách se počítají trestné body. Závodit mohou jednotlivci, ale také družstva, a to opět v několika kategoriích podle výkonnosti.
Zkrátka agility je něco mezi zábavou pro děti i dospělé a vrcholovým výkonnostním sportem. Odráží soudobý boom v chovu čtyřnohých psích kamarádů a umožńuje páníčkům a jejich mazlíčkům aktivně trávit volný čas při tréninku a na závodech pak předvést, co společně dokáží. Pokud vás předchozí řádky aspoń trochu zaujaly, pokračujme konkrétněji – totiž několika otázkami pro pana Gabriela, který se se svým americkým kokršpanělem Ronym nedávno zúčastnil mistrovských závodů v Rakousku v kategorii Paraagility.
Jak jste se k agility dostal?
Dozvěděl jsem se o tom vlastně náhodou, když jsme s Ronym byli u „psí kadeřnice“ v Mimoni. Ta mi pověděla o zdejším cvičišti a mě to zaujalo. Tak jsem to zkusil.
Jak dlouho závodíte?
Trénovat jsem začal na jaře 2001 a na prvních závodech – v Děčíně – jsem byl v září toho roku, takže to vlastně jsou právě tři roky.
Co vás na agility baví?
Určitě se dá říct, že se agility stalo mým koníčkem, náplní mého volného času. Trénovat je určitě lepší, než jen tak chodit se psem ven. Člověk má vždycky radost, když něco dokáže, třeba i drobnosti – povedená otočka na trati, běh bez chyby… Navíc dneska už se znám se spoustou dalších agiliťáků, na závodech trávíme společně víkendy v partě podobných nadšenců. A to je taky fajn.
A vaše největší úspěchy?
Třetí místo na mistrovství republiky v družstvech v roce 2003 na Kladně a samozřejmě to, že jsem se kvalifikoval na letošní šampionát v rakouském Purkersdorfu.
Jaké to bylo v Rakousku?
To byla kategorie Para (tj. pro handicapované sportovce) a v ní se soutěží jen v jednotlivcích. Běžely se celkem tři parkury a žádné záludnosti tam nebyly. Závodníků bylo asi 200 z 18 zemí, byl z nás docela slušný průvod, když jsme pochodovali s vlajkami. A naše reprezentace byla úspěšná, ze sedmi udělovaných zlatých medailí jich do Česka putovalo šest, na mě zbyla až ta bramborová. Ale byl jsem poprvé a jsem se svým čtvrtým místem v této konkurenci opravdu spokojený.
A plány do budoucna?
Chtěl bych s Ronym vyběhat titul šampióna a nominovat se zase na mistrovství světa 2005 do Itálie.
Zbývá dodat snad jen to, že ročně se v České republice koná kolem osmdesáti závodů a deset výcvikových táborů agility. Závody lze často vidět při výstavách psů, hlavně těch mezinárodních – v Českých Budějovicích v dubnu a v říjnu, v Praze v červnu a v Brně v červenci už se staly tradicí a jsou diváky hojně navštěvované. Jinak se závodí především na kynologických cvičištích.
Existuje samozřejmě celostátní Klub agility ČR (www.klubagility.cz), který je pořadatelem národního mistrovství a má oblastní skupiny s cvičišti – České Lípě nejblíže jsou ta v Mimoni a v Děčíně. To pro případ, že by některý ze čtenářů i-novin chtěl agility vyzkoušet…