Karel H. – Sametová revoluce

Na tom prvním zasedání se furt jen rozdělovaly nějaký funkce. Výbory, komise, jejich předsedové, místopředsedové, hlavně, aby byla ta parita. Aby ti od smetáků nedostali někde větší slovo než ti od Bureše. Chtěl jsem aspoň do nějakých těch poradních orgánů dohodit kámoše, ale prý by jen do všeho kecali.

Takže se musím aspoň touhle formou omluvit hlavně Standovi Holubovi. Sorry, Stando, Vlastníková tě v tom mediálním čemsi nechce. Ani do kultury jsem tě neprosadil. Prý jsem se měl ke koalici přihlásit dříve. Ale jak jsem se měl přihlásit dříve, když jsem před volbami vůbec nevěděl, že kandiduju? To jsou prostě ty zkušenosti, který musím teprve nasbírat.

Když se posty rozdělily tak, aby všichni byli spokojený, zeptala se nová starostka, jestli má ještě někdo nějakej nápad. Chtěl jsem bejt trochu platnej, tak jsem se přihlásil o slovo. Přehlídl jsem, že se nejmíň půlka zastupitelů významně podívala na hodinky.

„Heleďte, soudruzi,“ ukecl jsem se, vždyť jsem taky naposledy veřejně mluvil na odborový schůzi ještě v Uranu. „Máme to výročí Sametový revoluce. Čtvrt století. Neměli bychom k tomu vydat nějaký prohlášení?“

Na světelný tabuli zablikalo, že se do diskuse přihlásil doktor Hudec. Modlil jsem se, aby byl stručný a já neztratil nit.

„Pánové a dámy, tady pan H. mi sebral myšlenku. Musím však, jako zakládající člen Občanského fóra říct, že revoluce beztak byla ukradená. Možná by bylo lepší ji neslavit.“

Chtěl jsem namítnout, že jsem nechtěl vyvolat nějakou kalbu, jen vydat prohlášení, aby si to jako vobčani připomněli, ale byl jsem napomenutej, že prej nejsem do diskuse přihlášenej. Než jsem našel na hlasovacím zařízení ten správnej čudlík, přihlásili se jiní.

„Já se bojím, že moji voliči nezapomněli, jak jsem šéfoval svazákům,“ prohlásil Petr Skokan. „Raději bych jim to nepřipomínal.“

„Já bych se raději také k ničemu takovému nezavazovala. Ještě by si někdo mohl vzpomenout, že jsem před osmi lety málem kandidovala za komunisty,“ přiznala své obavy Eva Vlastníková.

„Víte, jak to dnes lidi vezmou. Řeknou, že jsme vystudovali za komunistů zadarmo, a teď bysme chtěli slavit. Já bych do toho taky nešťoural,“ přispěl svým názorem Karel Tejnora.

Ty tři mladý v zastupitelstvu prohlásili, že si z komunismu moc nepamatují, takže vlastně ani nevědí, jestli byl nebo nebyl špatnej.

„A jaké přesně usnesení byste chtěl, pane kolego, schválit,“ vstoupila do stále vášnivější diskuse Romana Žatecká. „Má ho již návrhová komise v ruce?“

„Ještě ne,“ přiznal jsem.

„Tak ho rychle sesmolte, musím do krámu,“ pustil se do mě vztekle Jan Rubický.

„Zastupitelé města se hlásí k odkazu Sametové revoluce. Stačí to takto?“

Romana Žatecká se usmála. „Dávám hlasovat o usnesení číslo 1001/2014.“

Zastupitelé se chopili tlačítek a na tabuli za novým vedením města pomalu naskakovaly výsledky. Deset zastupitelů hlasovalo proti, jedenáct se zdrželo. Jen čtyři jsme byli pro. Rychle jsem prolétl seznam těch, kdo se ke mně přidali. Oldřich Panc, Marie Nedvědová a František Chot, všichni komunisté v zastupitelstvu.

„Usnesení číslo 1001/2014 nebylo přijato.“