Dnes je 23. 09. 2024
svátek má Berta

Baráky – 1. část (#65)

Dnes to bude jako ze čtenářského deníku. Přes meziknihovní službu jsem si na tři týdny půjčil jednu z nejlepších knih o českém undergroundu – Baráky, souostroví svobody autorů Františka Stárka Čuňase a Jiřího Kostúra. Nechci vám ji představit jako literární dílo, na to jsou jiné instituce, ale zaměřil jsem se na hledání vazeb k Českolipsku.

Díky Zdeňkovi Jelínkovi jsem nabyl dojmu, že Českolipsko bylo aspoň trochu významným bodem na undergroundovém poli. Stejně tak jsem však po rozhovorech s českolipskými rockery chvílemi nabýval přesvědčení, že Lípa byla v šedesátých letech pupkem bigbítového světa. Stačilo však prolistovat celorepublikový tisk, abych zjistil, že to hlavní se zkrátka odehrávalo v Praze. Podobné je to s undergroundem. Navždy tak asi zůstane největším českolipským příspěvkem, že se zde v roce 1945 narodil Jaroslav Jeroným Neduha, zakladatel skupiny Extempore. I on zde však žil krátce a jeho tvorba, koncertování, happeningy jsou svázány opět s Prahou.

Přesto jsem v Barácích pár stop objevil. Nejprve ale aspoň několik málo slov o autorech. František Stárek Čuňas je bývalý šéfredaktor časopisu Vokno, který se sice narodil nedaleko Ústí nad Orlicí, ale po znárodnění rodinného statku nakonec skončil u nás na severu - v Teplicích a Duchcově. Během normalizace se přesunul do Prahy a stal se jedním z hlavních organizátorů hudebních koncertů či šiřitelů samizdatové literatury. Jiří Kostúr byl rovněž redaktorem Vokna, v současnosti farmaří v jižních Čechách a vydává básnické sbírky.

Baráky byl fenomén českého undergroundu, šlo o komunity vázané k domům, například zanedbaným farám, které si někdo koupil či pronajal, a začal v nich pořádat koncerty, besedy, čtení či prostě pivní tahy pro desítky mániček z celé republiky. Také se v nich tiskly samizdaty. První, co jsem teda začal zjišťovat, byla skutečnost, jestli v knize najdu nějaký „barák“ z Českolipska.

Budeme-li se držet striktně hranic okresu, tak v díle žádnou usedlost nenajdeme, ale poměrně dost jich bylo v blízkém okolí. V obci Rychnov nedaleko Verneřic (okres Děčín) měli manželé Princovi barák v letech 1976–1978, který jim byl vyvlastněn poté, co v něm uspořádali koncert skupiny Plastic People. O domě dokonce informoval Průboj z 29. 1. 1977. Článek se pokusím sehnat v archivu a ještě vám ho nabídnout. Jmenoval se „Galérka Chátry 77“.
Co ale koluje po internetu, je text, u něhož jsem zatím nezjistil autora, o policejní akci z 9. července 1977. Na svých stránkách ho má například známý aktivista Petr Cibulka.
„Několik desítek přátel se vydalo strávit na tomto místě víkend. Atmosféra sobotního večera byla výjimečná tím, že mezi návštěvníky byl také Kanaďan Paul Wilson, který byl před lety členem skupiny Plastic People of the Universe. Přestože žil s čs. občankou, byl jeho pobyt čs. úřady náhle ukončen bez jakéhokoliv zdůvodnění k 13. 7. 1977 … Venku již stálo několik policejních vozů. Dům byl obklíčen. Všichni hosté byli vyzváni, aby si připravili občanské průkazy a shromáždili se v sálech v přízemí. Příslušníci VB se psem prošli za účasti majitele domu všemi jeho prostorami, aby se přesvědčili, že se všichni podrobí kontrole. Uniformovaní příslušníci pak začali přítomné jednotlivě vypouštět ze sálu, zapisovat jejich jména, adresy a zaměstnavatele a posílat je do 1. patra. Po celou dobu této policejní akce, která trvala přes hodinu, byl dům uzavřen a nikdo jej nesměl opustit. Ti, kteří měli občanské průkazy v autech, zaparkovaných před domem, byli pro ně propuštěni až jako poslední. Důvodem celé této policejní akce bylo prý údajné rušení nočního klidu. Při kontrole návštěvníků nebyly zjištěny žádné závady, rovněž jejich chování nezavdalo nejmenší příčiny k zakročení. Z oken 1. poschodí sledoval stále rostoucí počet lidí čilý policejní ruch kolem domu a zejména kolem 10 zaparkovaných vozů a jednoho motocyklu. Pokud někdo potřeboval jít na záchod, nesměl sejít do přízemí, ale musel jít v 1. patře na zadní terasu domu, kde svou potřebu vykonal v plném osvětlení služební baterky ze dvora..."
Mezi zadrženými nakonec byli většinou signatáři Charty 77: psycholog Jiří Němec, Petr Prokeš, Jana Převratská, Miroslav Skalický, František Stárek, prodavačka z Verneřic Miluše Števichová, kterou nakonec StB donutila se z Verneřic vystěhovat, farář Svatopluk Karásek a samozřejmě Milan Hlavsa.

Zajímavější mi přišel barák v Robči, kam se do bývalé fary Princovi přestěhovali v roce 1979. Robeč leží nedaleko Úštěku. A v knize se mimo jiné píše: „Pak tam začali docházet velmi mladý kluci z Český Lípy, docela silná grupa, a ti jezdili pravidelně. Byli to sedmnáctiletí nebo osmnáctiletí kluci, a bylo jich takových dvacet nebo třicet a vypomáhali s opravama. Docela byli nabušení elánem, ale byli to spíš kluci z hospod, dělnický profese samozřejmě, ale fajn kluci. Franta Hochman je začal přivádět na víru. Na tý faře byla jedna strana spadlá, zůstal tam jen klenutej sklep. V něm jsme si udělali takovej provizorní oltář se svíčkama a tam jsme vždycky v neděli ráno dělali duchovní cvičení. Taky jsme to dělali s Karáskem. Přes den se sedělo, pilo, zpívalo a hrálo divadlo, dělalo se cokoliv, ale vždycky ráno, kdo chtěl dobrovolně, tak jsme šli do sklepa, oltáříček se svíčkama, voda tam kapala, protože to tam bylo jako v jeskyni, a drželi jsme se za ruce a dodávali si sil na další tejden.“ Takto vzpomíná na Českolipáky Jan Princ.
Českolipáci zde mají i svou fotografii s podtitulkem Fotbalové mužstvo složené převážně z českolipských borců. Na fotce jsem poznal Zdeňka Jelínka a hned mu ji poslal. On ji umístil na facebook a díky tomu se nám podařilo dát dohromady, kdo na ní je. Ale o tom zase příště. 

Komentáře

Re: Baráky – 1. část (#65)

Děkuji za Vaše mapování českolipského undergroundu, zejména pak články o Z. Jelínkovi. Byl opravdu nejvýraznější a jen díky Vaší práci jsem zjistil, jak se vlastně jmenuje. Jestli si dobře pamatuji, pro nás to byl prostě Wallys. Českolipsku nejbližším "barákem" byl bývalý hostinec na křižovatce pod Novým Oldřichovem (už Kerhartice v děčínském okrese), který v roce 1978 koupilo společně asi 20 pražských mániček a v roce 1981 tam hráli "Plastici". Krátce poté byl dům shořen. V nedaleké Velké Bukovině byl cca od roku 1976 podobný "barák", kam jezdili českolipské máničky, později začali jezdit do Robče.

Nahoru

Re: Baráky – 1. část (#65)

A nechcete se mi ozvat na můj e-mail: barta@i-noviny.cz? Rád si poslechnu i vaše vzpomínky.

Nahoru