Proč nemáme nové divadlo?

Proč nemáme nové divadlo?

Následující text měl být původně jistým gestem pramenícím z dlouhodobější nespokojenosti. Jistou formou otevřené rezignace na člena komise pro rozvoj města a památky. Měl pozdvihnout prapor odpovědnosti za chybu, která se stala a vyzvat patřičné, aby se přidali. Snahou bylo text publikovat v Městských novinách, aby se demokratický názor dostal mezi lidi. Jeho publikování však bylo odpovědnou redaktorkou odmítnuto s odůvodněním, že by město vystavilo možnému soudnímu sporu ze strany projekční kanceláře, jejíž práci prý kritizuje. Nebojím se říci, že úplný nesmysl, zjevně zástupný a nedobře vymyšlený. Ale budiž, cenzura funguje. Co je však ještě horší, následně bylo porušeno novinářské tajemství a text dopisu se bez vědomí autora dostal k nejvyššímu vedení města. Tak když už se s ním nakládá takto, rozhodl jsem se, zveřejnit ho v plné šíři. A členem komise pro rozvoj města a památky jsem se rozhodl zůstat.

Když někdo ve své funkci opakovaně selže, měl by odstoupit. Ať mohou být důvody jakékoliv, nesplnil, co měl a rezignace je morální povinnost.

Jako dlouholetý člen nejprve výboru a dnes komise pro rozvoj města a památky jsem selhal v tom, že jsem nedokázal přesvědčit odpovědné politiky z vedení města, že rekonstrukce Jiráskova divadla podle projektu ateliéru arch. Adama Rujbra je zásadní chyba. Jiráskovo divadlo ve své socialistické úpravě původní německé tělocvičny bylo velmi provizorní řešení s množstvím nedostatků, které se jeho věkem a postupem doby jenom zvětšovaly. Z takového objektu udělat skutečný divadelní prostor a instituci se všemi potřebnými náležitostmi, by však vyžadovalo mnohem erudovanější a kvalitnější architekty, kteří by s největším nasazením a nutnou dávkou odvahy, dokázali vymyslet a přinést novou podobu odpovídající své funkci. To však ateliér, který s navrhováním divadel nemá žádné zkušenosti, nemohl přinést. A přestože jsem od počátku na tuto skutečnost nahlas upozorňoval, selhal jsem v tom, že jsem o tom nedokázal opakovaně přesvědčit nové a nové zastupitele, kteří o tom postupně rozhodovali. Proto dnes máme „divadlo“ kde není pořádně vidět z balkónu, kde se při větším vzrůstu nevejdete s nohami do řad sedadel, kde skoro neprojdete mezi jevištěm a hledištěm, kde je hrozná akustika a příšerné ozvučení, kde hlasitě klapou všechny dveře do sálu a kde je vůbec umění se do něj trefit složitým labyrintem průchodů, dveří a schodišť, včetně točitého, na němž se díky jeho malé šířce plynule nemůžete minout s člověkem v protisměru. Nalijme si čistého vína. Za 200 miliónů jsme nedostali ani nové funkční divadlo, ani alespoň důstojnou alternativní malou klubovou scénu, kterou by možná mnozí z divadelníků uvítali mnohem více. Se smutkem v srdci budeme raději jezdit za divadlem do Nového Boru, Děčína, Ústí nad Labem nebo Liberce.

Je ale zajímavé, že ještě v 50. letech 20. století byla Česká Lípa díky předválečným dekádám divadelními sály vybavena docela komfortně. Již jen naši starší rodiče ale vzpomínají na Kino-Theater Olympia, pozdější Velké kino a dnešní převážně squashovými kurty zaplněnou část hotelu Olympia v Bulharské ulici. Skvostný sál s balkóny a lóžemi, kde se hrálo divadlo a konaly koncerty např. Drážďanské filharmonie či houslového virtuóza Jana Kubelíka. Nebo podobně vybavený Apollo sál ve vnitrobloku, severně od Jiráskovy ulice, kde se běžně odehrávaly velké divadelní produkce. Společně s Jiráskovým divadlem dostatečně naplňovaly potřeby tehdy 12 tisícového města. Mimo to byly hojně kulturně využívány i sály, které byly součástí velkých hospod Střelnice, U Vévody, U Lukostřelce, na Svárově nebo plesový sál hotelu Merkur. Dějinnými událostmi jsme však o skoro všechno z toho přišli. Ale proč tomu tak je? Proč nejsme schopni vytvářet nové adekvátní hodnoty? Při nedávném procházení přes Škroupovo náměstí jsem si v odpovědi na tuto otázku v duchu říkal, jestlipak ona nám neschází ona obrovská morální a duchovní autorita zmizelého děkanského chrámu?

Michal Panáček