Bořivoj vzal malého Boříka na hrad Jestřebí.
„Vidíš to, Boříku, támhle někde bydlíme,“ ukazoval pyšný otec směrem k Lípě.
„Potšebuju kakat,“ oznámil syn.
„Musíš vydržet, až sejdeme pod hrad. Vidíš ty velký hromady písku? Ten tady těží a pak z něj vyrábějí sklo.“
„Musím kakat hned!“
„Jak hned?“
„Už to mám na krajíšku.“
Bořivoj svému potomkovi co nejrychleji sundal kalhoty i s trenýrkami. Bylo to opravdu o vous. Sotva stačil uhnout nohou. Jedna hromada završená dvěma papírovými kapesníky. Tři kroky stranou, další polotekutá hromada završená tentokrát kapesníkem hadrovým. Pak ještě pár hromádek ozdobených trsy trávy.
„Dělej, musíme odsud zmizet, než někdo přijde,“ vyzval Bořivoj Boříka.
Právě včas. Scházeli točitým schodištěm ze zříceniny a proti nim už stoupala výprava turistů. V mezipatře si dávali přednost. Bořivoj se díval do země a možná se i trochu červenal.
„Ani tam nechoďte,“ vzal si slovo malý Bořík. „Já jsem to tam celý posrlal.“