Drahoslava měla konečně pocit, že se zamilovala do toho pravého.
Objevila ho na krajském kole biologické olympiády. Ona dělala doprovod svému studentovi a Libor zase své studentce. Svorně opravovali výsledky jejich testů.
„Neměla bys někdy o víkendu čas?“ zeptal se jí, když soutěž skončila.
„No jasně, třeba hned za týden,“ prohlásila snad až příliš nadšeně. Ale jaké pak štráchy. Už nebude muset poslouchat hloupé poznámky, že ve svých třiceti letech ještě nezavadila o chlapa. Taky se nenaplní předpovědi matky, že jednou bude ráda za nějakého rozvedeného zedníka, který platí na tři děti z předešlých manželství. Ne, nebude se upejpat. Jakmile jí dá nějaký nemravný návrh, přikývne stejně rychle jako na návrh schůzky.
Dohodli se, že přijede ona za ním. „Znám v okolí skvělá místečka,“ sliboval mnohoznačně. Už od středy špatně spala. Jakmile zavřela oči, viděla se v jeho náručí, cítila jeho polibky na všech místech svého těla. Konečně byla sobota, ona mohla sednout do vlaku a vyrazit do Kryštofova údolí. I ten název údajně nejkrásnější obce kraje ji vzrušoval.
Čekal na nádraží. Na zádech velký batoh. Šikulka, nezapomněl na deku, řekla si Drahuška. Zanedlouho se už prodírali „ke skvělému místu“. Tak ho popsal Libor.
„Tak tady to je!“ řekl vítězoslavně.
Stáli na kraji močálu. Pravda, tady je nikdo nebude rušit, ale v jejích snech vše vypadalo více romanticky.
Libor sáhl do báglu. Postupně vyndal dvě smýkačky, sadu epruvet, prosívačku, sklepávač, vodní síťku, lahvičky s etherem i dvacetiprocentním formalínem a klíč k určování bezobratlých.
„To koukáš na mou výbavu, co?“