Co mají společného vynález kola, pád Kartága, propad akcií 1987, Harry Potter a útoky z 11. září 2001? Proč bychom se neměli snažit dobíhat ujíždějící vlak? Uhodnete počet milenců Kateřiny Veliké? A proč se nevyplatí důvěřovat samozvaným prognostikům s pečlivě uvázanou kravatou?
Nejdřív ale příklad ze života amerického krocana: Pravidelné denní krmení upevňuje 999 dnů jeho přesvědčení, že základním životním pravidlem je pravidelná strava podávaná přátelským člověkem, který dělá jen to, co je v krocanově nejlepším zájmu (jak by řekl politik, dodává zlomyslně Taleb). Jenže krátce před Dnem díkůvzdání přijde den tisící, kdy krocana potká něco naprosto nečekaného, co ho přiměje původní přesvědčení podstatně změnit.
Takovou událost autor knihy nazval „černá labuť“:
1) Událost leží za hranicemi obvyklých očekávání, protože z ničeho, co jsme kdy v minulosti poznali (my krocani – ne řezníci), nelze přesvědčivě vyvodit, že by událost mohla nastat.
2) Má mimořádný dopad, který může být negativní, ale i pozitivní, například fenomén Harryho Pottera.
3) Ačkoli je extrémní a nepředvídatelná, lidská přirozenost nás nutí nacházet jakási dodatečná vysvětlení – a tím vytvářet mylný dojem, že událost bylo možné předvídat a objasnit.
Shrnuto: „Černé labutě“ jsou vzácné, mimořádně významné události, které jen při pohledu zpět se zdají být předvídatelné. S pomocí nevelkého množství „černých labutí“ dokážeme vysvětlit úspěchy idejí a náboženství, dynamiku historických událostí a válek, i mnohé jevy v našem vlastním životě. V moderní době nabraly „černé labutě“ na síle i na rychlosti, protože svět je čím dál komplikovanější. Náš pravěký předek jim tak často čelit nemusel.
Americký akademik a investiční poradce libanonského původu na praktických příkladech ukazuje, jak „černé labutě“ – aspoň některé z nich – oslabit a udělat z nich „labutě šedé“. Nelze sice předvídat jejich pravděpodobnost, intenzitu ani načasování, ale lze si představit možné následky a aspoň na ně se připravit předem. Zvlášť ironicky si Taleb podává prognostiky, statistiky, plánovače a autory nejrůznějších „Výhledů na rok 20XX“, jejichž teorie, modely a předpovědi se opakovaně neosvědčily – a přesto někteří z nich dostávají Nobelovu cenu za ekonomii. Řeč je taky o statistice, diametrálních rozdílech mezi hypotetickým Průměrovem a Extrémovem, Gaussově křivce, mandelbrotovské fraktální nahodilosti apod. Ale v žádné jiné knize se asi nesetkáte s vstřícnou poznámkou autora, že třeba techničtější a méně zásadní pasáže v následujících třech kapitolách může přemýšlivý čtenář přeskočit, aniž by přišel o cokoliv podstatného.
Pro ilustraci ještě jedna Talebova úvaha: Předpokládejme, že před zářím 2001 jistý předvídavý, vytrvalý a vlivný zákonodárce prosadí zákon, aby každé letadlo mělo pilotní kabinu oddělenou zamčenými neprůstřelnými dveřmi (to pro ten nepravděpodobný případ, že by se teroristé rozhodli zaútočit letadly na výškové budovy v New Yorku). Zákon není pro aerolinky příliš populární, protože jim komplikuje život. Událostem 11. září by ale zabránil. Bohužel, nevděk světem vládne. Předvídavému zákonodárci, který zákon prosadil, nakonec nikdo nepostaví pomník, spíš naopak. Když veřejnost uvidí, jak bylo jeho opatření zbytečné a drahé, za přispění rozhněvaných pilotů jej dost možná vyštve z úřadu. A v jeho nekrologu určitě bude chybět věta: Joe Smith, který pomohl zabránit katastrofě 11. září, zemřel na komplikace spojené s onemocněním jater.
Černá labuť není čtivo do vlaku ani bestseller pro každého, ale fascinující zamyšlení nad tím, jak se znovu a znovu stáváme obětí věcí, které jsme vůbec nečekali, jak poznamenal jeden z recenzentů. Taleb sám sebe hrdě nazývá empirickým skeptikem. Až si jeho knihu pročtete a promyslíte, pravděpodobně se jím stanete taky.